Další den jsme se probudili do krásného, slunného a horkého dne. Jeli jsme s Jirkou jen kousek od Melbourne na pláž, konečně se vykoupat v moři. Jirka sice říkal, že to není nic moc, ale už jen tím, že tam celkem bylo asi 5 lidí na 5 km pláži, se nám to moc líbilo.

     Zřejmě tím, že je Melbourne v zálivu, byl svah do moře hodně málo strmý, vedle pláže byl cca 10-20 m silný pruh zeleně, pak silnice a pak hned domy v rovině. Co mě překvapilo, vlny byly, ne sice extra velké, ale přece jen se mi rozhoupal žaludek. Musela jsem z vody ven. Při chůzi jsem měla nejisté kroky, protože vlnky odnášely pod nohama písek. Ze začátku to byl trochu problém, ale postupně jsem si na to zvykla a mi časem přestaly vadit. Jen Jirka byl pořád u mne jako kvočna a měl strach, aby mě moře.

     Jaruna se přidal k jeho strachům z hloubky - nevadilo jim, že mně hloubka nevadí, prostě ječeli, abych plavala zpátky; oba a furt, jak o závod. A tady se také zrodil můj nápad s vytvořením sbírky kamínků, samozřejmě i mušlí a suchých semen. Jára měl neustálé přepršky, že mi to stejně nakonec všechno vyhodí a Jirka opakoval pořád ten svůj rabis... Nedala jsem na ně a pilně jako žena sběračka, jsem si sbírala.

     Když jsme měli dost koupání, tak jsme se vypravili zpět k autu, snědli blumy, vrátili se zpět do vody a pak se prošli po moři až k molu. Viděla jsme tak i „můj první odliv", kdy břeh ustupoval od pláže, odhaloval mělké dno na okraji a zanechával loďky na suchu. Došli jsme až na dlouhé molo, které vypadalo, že je cca 300 m od nás, ale muselo to být ke kilometru vzdálenosti. Cestou jsme se pro osvěžení cachtali ve vodě, a tak jsme se celkem snadno přiškvařili. Já jen nárty na nohách, zbytek jsme si poctivě promazávala, ale Jára si ošklivé přiškvařil čumáček - úplně na strup, chudák, ale mohl se taky mazat, leč - on byl nad věci...