Seděli jsme v letadle, to úspěšně odstartovalo. Mezitím se venku setmělo, okénka se musela zatáhnout a letadlo vrčelo a letělo a letělo. Po tom předchozím upoceném škobrtání jsem dost pospávala a pospávala bych ještě víc, nebýt mohutného muže, sedícího za mnou.

     Jednak se mu asi nevešly nohy do prostoru mezi sedačkami, ale co mi opravdu vadilo, že když vstával ze své sedačky, opřel se plnou vahou svého mohutného těla o tu mou a téměř ji strhl pod podlahu paluby. Pokud jsem klimbala, tak jsem se vždycky šíleně lekla a asi sebou i hodně škubla, takže jsem tím i vzbudila Járu. Ale po několikátém složení mé sedačky jsem na něj vrhla co nejvíc zničující pohled, on se omluvil a pak už si trochu dával bacha. Když jsme podle grafu na monitoru palubní televize zjistili, že bychom už mohli být nad Aussií, tak jsme šli k okýnku na WC - stihli jsme zahlédnout ještě tenounký východ slunce - ano, už nad Austrálii, nad mořem. Čučeli jsme z tohoto okýnka a já se vám tak strašně těšila, jak nás budou čekat a jak se asi rozbrečím radostí.

      Za chvilku nás zahnali si sednout, pořádně se připoutat na přistání a už jsme na byli na melbournském letišti - vypadalo oproti té minulé nádheře Singapuru dost obyčejné. A odrolovali jsme na plac, pak ven z letadla... a už to jelo. Nejprve jsme postávali v různých frontách a řadách, vinoucích se jako šnek mezi sloupky s dlouhými pásky, a pak zase v dalších nekonečných frontách...  

     Ale všechno dobře dopadlo, přesunuli jsme se k bagáži - a už nám přepravníky vyplivly naše velká zavazadla, naložili jsme je na vozík a my jeli jak lordi ven. Já se moc nerozhlížela - pokládala jsem to za zbytečné, těšila jsem se už na nějaký vtípek jako uvítání od Jirky nebo Dáši, ale nic, pořád nic, skončil koridor čekajících a naší drazí nikde. Obešli jsme kordón zezadu, také nic a to už trochu s obavami jsme se vraceli - když najednou Jára do mne vrazil,  že mám stát u vozíku a zmizel v davu. Stala jsem tam bez hnutí jak připikolovaná a nechala ostatní lidi mě obcházet..   najednou Jára vedl Jirku a Dášu.  Můj sen se naplnil, konečně uskutečnil...

     Naložili jsme se do auta a jeli k nim - oni nás  stále cestou upozorňovali na všechno kolem, čím jsme v Melbourne projížděli, ale já to moc nepobírala, věřte, já si snad ani nepamatuju, že bych něco z Melbourne zahlídla... Nemohla jsem si najednou v hlavě srovnat, že to, na co jsem se tak strašně dlouho těšila, to, o čem jsem snívala, je konečně tady... Že sedím s Jirkou a Dášou u nich v autě a jedeme k nim domů, po přeletu půlky zeměkoule!