A pak už jsme byli u nich, já podle fotek poznala jejich cihlový dům, vešli jsme předními dveřmi, zuli se, osprchli, převlékli... Dáša a Jirka pořád pečovali o naše pohodlí. Stále nám něco nabízeli - jídlo, pití, případně chtěli, abychom se šli vyspat, ale když jsme vše odmítali, tak se zas ptali, kam se chcem podívat... Navrhli jsme moře, jak jinak, a tak jsme se převlékli, sedli do auta a jeli k moři.

 Bylo zrovna pod mrakem, moře se krásné vlnilo, bylo šedé, takové odtažité. Pak se zvedl vítr a zvedal zrnka písku, která bodala podobně, jako zmrzlý sníh u nás, do nohou.

     Moře nám napoprvé neukázalo zrovna přívětivou tvář, spíš to bylo jako hrozba - "Holka, nejsem žádnej Tálinskej rybník, bacha na mě".

     Vlny se valily po pláži, řvaly a pěnily se a pouštěly hrůzu velice úspěšně, suchý písek pořádně píchal do kůže a tak nás po chvíli živly vyštvaly zpět do auta a jelo se domů. Mj. Jirka říkal, že takhle zpěněné moře ještě tady v zátoce neviděl, až s námi :-))

     Doma jsme chvilku povídali a přijela Zuzka, jejich dcera. Jela ze cvičení, zpocená, přijela sama a tak jsme povídali a povídali,  a smáli se. Fakt jsem si to užívala. Dáša s Jirkou říkali, že Zuzka, ač dospělá, je pořád praštěná, že má teď na telefonu místo zvonění řehtání koně. Tak jsem řekla Járovi, aby ukázal, jaké má zvonění on - slepičárnu :-))). Zuzka se zdržela až do tmy, popíjeli jsme Bailey's, zobali jsme i hroznové víno,  bez tlustých slupek, bez zrníček a pěkně sladké. Pak jsme šli pomalu spát, protože se nám už opravdu klížily oči.

     Vzbudila jsem se s pocitem dokonalého vyspání v pohodlné posteli, i když bylo docela brzo; tak jsem vstala. Nikde se nic nehýbalo, tak jsem se oblékla a sedla si v obýváku, kde byly stažené žaluzie, s tím, že počkám, až někdo přijde. Čekala jsem dost dlouho, první přišla Dáša a vytáhla je. Smála se, že tam sedím potmě, proč si aspoň nerozsvítím... Ale já tam jen tak seděla a užívala si, že jsem na druhém konci světa.