Auta jezdila vlevo, jak jinak zde - a silnice byly velmi dobře značené, na každičké křižovatčičce světelné semafory. Na chodníku nás pozdravil pták se žlutýma nohama a zobákem - řekli jsme si - asi singapurský vrabec. Byli jsme nejspíš v nějaké rezidenční čtvrti - vůkol naprostý klid, na poměrně velkých pozemcích výstavné vily. Na chodníku jsme uviděli napadáno  něco jako malé kokosáčky - několik jsem jich okamžitě sebrala a chtěla si je vzít - ale Jára to vetoval s poukazem,  že jedeme do Aussie.

     Tak jsem je s velmi těžkým srdcem odhodila a utěšovala se, že si je třeba seberu někde v Austrálii - tam přece taky máme namířeno do teplých koutů - ale bohužel,  už jsem se s těmihle podivnými plody nesetkala.

     Jak si tak vykračujeme, u jedné z rezidencí stála hlídka osamopalovaných a oobuškovaných drobných snědých mužíků, kteří nás naprosto jasně a nekompromisně převeleli na protější chodník. No - dost mě to pobouřilo... O kousek dál sedělo „něco" s nějakými transparenty a proti něčemu to protestovalo (asi proti Číně); když tak se zeptám Járy, esli si nevzpomene.

     Na oběd jsme se vrátili do hotelu. Protože jsme se měli zas hlásit až po dalších pěti hodinách, tak hned po jídle jsme vyrazili do botanické zahrady. I na chodnících i v zahradě náš pohyb provázelo takové jakoby vrnění... 

     Zvláštní...  

     Ptala jsem se co to je. Jára nevěděl, ale po setkání s ozbrojenci vydedukoval,  že možná nějaké kamerky, nebo mikrofonky - něco, co nás sleduje a neustále  mi velice vážně a důrazně opakoval, ať si nedělám ty svoje srandičky, především ať ani nevypustím z pusy to jedno slovo, co je celosvětově srozumitelné (haha, obcházel úspěšně slovo bomba), a vůbec, ať si uvědomím, že je čas terorismu.

      No, nedráždila jsem ho už a jen se zaposlouchávala do toho cvrkotu a přemýšlela, zda může mít pravdu nebo ne.