|
 Milé kudlanky a kudlánci, když už čtete o mé velké cestě, musím vám prozradit i něco o sobě, nejen o tom, kam jsem se to rozjela. Ano, nebyl to jen tak nějaký výlet... Jak jsem se vůbec dostala ke své životní cestě? Víte, v padesáti létech jsem odložila nepoužitelného manžela, s oběma dětmi se odstěhovala.
A snažila se z invalidního důchodu, a s jejich aktivní osobní i brigádnickou pomocí, podporovat je na studiu. 
Bylo tenkrát zrovna jaro, když jsme na jednom z našich výšlapů došli se synem Járou k dotazu, co bych si přála k mým blížícím se šedesátým narozeninám. To už jsem se, myslím, docela zdárně sžívala se svým postižením (ostatně pokouším se o to dodnes). Tenkrát jsem jen tak plácla, že krom jejich štěstí a zdraví bych byla spokojena, kdybych - někdy v budoucnu - mohla být u moře. Podle mne to ale hrozilo nejdřív někdy v horizontu mých sedmdesátin; jednoduše až dostudují a zmohou se finančně. Víte, já nikdy u moře nebyla, protože mi hned na začátku devětašedesátého byl soudruhy odebrán pas, jelikož můj bratr se rozhodl k opuštění vzkvétajícího socialismu. Povolali mě tehdy na okresní správu, tam soudruh zavelel, abych pas předložila, ten shrábl do otevřeného šuplíku a na můj požadavek, aby mi aspoň dál potvrzení, že jsem ho řádně odevzdala, s úsměškem a pohrdlivým odfrknutím odvětil, že to chtít sice můžu, ale on tím se mnou skončil. Já se pak zařekla, že o pas soudruhy už žádat nebudu, a žádat o výjezdní doložku s bratrem v zahraničí? Po třetím předvolání na okres a po třetím dotazu „Soudružko, jaký styk máte se svým bratrem?", kdy jsem odsekla, že pohlavní ne, a dotyčné soudruhy jsem s vážnou tváří ještě ujistila, že to totiž ani není proveditelné, jsem už pochopitelně o pas nežádala (tehdy jsem také odevzdala i žádost o rozvázání pracovního poměru; nečekala jsem, až mě vyrazej sami.) Moje hrdost mi pak nedovolila, abych jela, kam mě milostivě pustěj - a tak jsem nejezdila do zahraničí vůbec; dokonce ani na všemi tolik oblíbené nákupy do Německa a později do Polska. No, ale vrátím se zpět, do doby, kdy se blížily ty mé narozeniny. Zprvu byl vcelku klid, až s podzimem najednou moji milí - dcera Mirka a syn Jára, děli, že bych si měla zažádat o pas. Oči se mi zalily slzami v předtuše jejich snahy o splnění mého snu o pobytu u moře, ale sdělila jsem, že jsme v Unii a pasu mi už netřeba. Také jsem nevěděla, kde bych v té době asi tak vzala peníze... Ale oni, že prý pasu mi třeba a tak jsme vyrazili na úřad a zažádali o pas. Já to považovala za jejich nějaký kapric, ale chtěli, to, měli to mít.  A pak se najednou přiblížily Vánoce a moje ratolesti začaly být neklidné... A že musím jet do Prahy na vyšetření. Hm, poslala jsem je s tím na psychiatrii, a oni že tedy musej s pravdou ven: mám jet v doprovodu Járy, tehdy studenta doktorandského studia biologie (ale mikro, takže si klidně poplete kachnu s husou :-))) do předaleké ciziny, navštívit milovaného bratra. Daleká cizina se prej diví, že se tam chci vypravit navzdory svému zdravotnímu hendikepu a vyžadují nějaká extra zdravotní vyšetření, která dělají je dva doktoři; doktorka v Praze a pak je pracoviště ještě v Brně. Telefonicky nafofr zajistili moje vyšetření v Praze, doktorka ještě chtěla v angličtině vyjmenovat moje neduhy.
No, naštěstí moje oční lékařka i obvodní lékařka vládnou angličtinou a tak kýžené dodaly a nemuseli jsme během vánoc plašit ještě nějaký úřední překlad (mj. stejně mi není jasné, proč lékařka, která má oprávnění k prohlídce jako jedna ze dvou v Čechách, neovládá angličtinu, aby si vyžádaná vyšetření přeložila sama - vždyť ta její práce byla všechno, jen ne levná; platili jsme dost vysokou částku). Jára mě k ní doprovázel, našel si předem na internetu mapku, kterou však okamžitě zapomněl a já nevyšla dodnes z údivu, že bylo v zasněžené Praze ještě po 10. hodině možno narazit na panensky nedotčený, nepošlapaný (natož odmetený) sníh ... No, a pod stromeček jsem dostala letenku. Tyhlety Vánoce jsem si teda moc neužila, protože jsem dva dny prakticky probrečela... Dceruška Mirka mi pak všechno zabalila, opatřila potřebné propriety, vydala předůležité rady a příkazy, co máme, co nemáme, co v žádném případě nesmíme, a naopak, co okamžitě musíme (zavolat, hned jak budeme v cíli). Holka moje drahá, pak mne ještě dopravila do Prahy na letiště a tam předala Járovi... Tak, teď už víte něco blíž o mně a i to, že ta dlouhá cesta vedla do Austrálie. Anna
|
Prostě se nemůže smířit s tím, že nemá už tu absolutní moc. Ale spletl se, ti mladí se ho jednak nebojí, ale umí si s ním, v rámci práva zcela korektně, i poradit. Takže, když ho na nějakém místním šetření na jeho podnět, párkrát syn napomenul, že znemožňuje svým jednáním a urážkami šetření a dědek nadále vystupoval, jak se na estébáka sluší a patří, tak to ukončil a udělil mu pokutu. Dědek hyperventiloval, posléze si všemožně stěžoval, leč pochodit nemohl, ze syna je "hrdina úřadu", neb teď mu píše sice ryze účelové, leč poprvé v životě slušné prosebné dopisy, aby zvážil zmírnění pokuty ve správním řízení 
