|
 Už se přiblížil večer, slunce docela nízko a já se už pomalu začal připravovat na přespání tady. A najednou se u mý káry objevil truck, v něm žena toho, co jsem mu nasadil brouka do hlavy a v její ruce ty startovací kabely!!! Motor naskočil hned a já byl fakticky šťastnej. Taky jim to hned oběma po pravdě říkám : „I´m happy, I´m very happy.“
Annie, drobná sympatická mladá žena mně hned nabízí, jestli nemám hlad, že s nimi můžu jet k nim domů. Že to není problém se u nich najíst. „Mám jídlo s sebou, všechno už je ok. Jenom jsem potřeboval tu káru nastartovat. Díky. Moc děkuju.“ Vnutil jsem jejímu muži Joeovi dvacku i když tomu Annie dost bránila a nechal si napsat jejich adresu. „Teď už jsme přátelé ?!?“ ptá se a nabízí zároveň.„Yes, teď už jsme přátelé“, potvrzuji její nabídku.„Tak já mám přítele z Ček ripablik ? A navždycky ?“ „Yes, forever“, potvrzuju svůj slib, „navždycky“. Loučíme se pevným stiskem rukou. Je fajn, když vám někdo pomůže a nabídne přátelství. Uvědomuju si: jela 10 mil do nejbližšího města, všude už bylo zavřeno. Musela objíždět známý, kdo z nich má kabely. Pro úplně cizího fousatýho bílýho němýho a blbýho chlapa z Evropy… Obdivuhodný… Motor běží, napadá mě, že to zkusím ještě dojet kouknout se na tu skálu, než zapadne slunce. Míjím všechny další vyhlídky a když zastavuju na parkovišti Spider Rocku, slunce právě mizí za obzorem. Času je fakt málo. Za těch 10 – 12 mil jízdy sem se asi baterie ještě nenabila a tak to risknu – nechávám běžet motor v nezamčeným autě, protože tahle kára má jeden klíček na všechno. Na ten náhradní jsem si vůbec nevzpomněl. Běžím těch asi 100 metrů k okraji, odkud je vidět do kaňonu. Snad motor nechcípne … Přibíhám na vyhlídku: A vidím JI ! Skálu nebo spíš mohutný obelisk, vysoký asi jako nejvyšší evropský mrakodrap ve Frankfurtu … ( 790 stop, tak si to spočtěte) Fotím jak blázen, za chvilku už bude šero. Osvětlení končí, foťák ukazuje – už jenom s bleskem … Měl jsem sotva 10 minut k dobru. Až teď si to tu vychutnávám. Nasávám atmosféru tohohle bezesporu magickýho místa. Už jsem na pár takových podobných místech při západu slunce byl. Je to vždycky stejný – naprostý splynutí s přírodou, uvědomění si, že nejsme nic, snad jen zrnko písku na dně oceánu, ve srovnání s ní … Loučím se nerad s tímhle místem. Když jsem na odchodu, oslovuje mě nějaký hlas. Asi tak padesátiletá, sportovně vyhlížející žena sedí na skále kousek nade mnou. Taky si tu byla vychutnat tohle místo, tenhle okamžik. Byla tu už přede mnou a čekala na západ slunce. Bohužel, musel jsem ji zase zklamat se svou angličtinou. Škoda, vypadala zajímavě, sympaticky, tohle já už poznám. Bylo by o čem hovořit … 
A tak raději spěchám k autu. Právě včas. Už z dálky slyším, že si to motor čím dál tím víc rozmýšlí, jestli tady - beze mě - má ještě pokračovat v běhu.. Šlapu rychle na plyn, jsem pro tuto chvíli zachráněn. Vracím se zpátky na RA na I 40. Cestou vychází Měsíc. Dnes je úplněk, je až neuvěřitelně veliký. Mám fantastickou náladu. Je to tu skvělý i když zlato jsem nenašel. Nebyl čas. A pak, stejně bych nemoh´ chodit dole v údolí, když je to zakázaný – což jsem tedy nevěděl. Zato jsem získal přátelství Annie a Joea Johnsonových, Indiánů kmene Navaho. Teď už navždy mých přátel.A najít dobré přátele, to je nad všechny poklady světa, nemyslíte ? PS: Pro ty kabely jsem hned druhej den zajel k Samovi, jako bych už dopředu tušil, že se mi za chvíli zase budou hodit. A samozřejmě - mé tušení bylo správné. Toulavej, Plzeň
|
