Na opěradlech sedaček před námi byly malé obrazovky, kde jsme mohli sledovat graf naší cesty. Mimo to tam bylo také několik pořadů videa, vše  - jak jinak - v angličtině; koukala jsem jen na Spidermana, protože tahle ptákovina nevyžadovala překlad. Mimo to jsem pilně sledovala ten graf, pospávala, občas jsme se šli projít, srovnat kostru a na WC.

      Pomaličku cesta a čas strávený v letadle ubíhal, letadlo vrčelo a já sledovala, kde se asi nacházíme a představovala si, jaký by byl pohled z okýnka, kdybychom neletěli v noci. Docela ráda bych věděla, zda by byla vidět aspoň světla velkých měst. A kupodivu, nebála jsem se ani malilinko.

     Když se rozednilo, tak jsme se chvilku dívali z okénka na chodbičce, byli jsme nad mořem a po chvíli už hlásili, že se máme posadit a připoutat, že budeme v Singapuru. Ta nejdelší cesta letadlem byla za námi a docela dobře to uběhlo, cítila jsem se velice dobře. Z okénka jsme viděli při rolování letadla,  že hned vedle letištních budov jsou palmy - snad palmový les... A už jsme vyšli z letadla. V ten moment na nás dýchlo strašně dusné horko. Já se bláhově  domnívala, že je to z rozpáleného stroje éra... Ještě jsme prošli spojovacím koridorem a chodbou a už jsme byli uprostřed singapurského letiště. Je překrásné vyzdobené, mají tam ve velkých mísách palmy, obří kapradiny a spoustu nejrůznější zeleně, proložené ještě navíc přenádhernými úžasně naaranžovanými velkými mísami se živými řezanými květy a spoustou orchidejí - přímo nebeská nádhera.

     Na zemí všude koberce, jen na jezdících chodnícčích snad nebyly, po obou stranách obchůdky s nejrůznějším zbožím a samozřejmě žrádelničky všech velikostí a možností. Po dlouhé cestě letištěm jsme zůstali doslova zírat, před námi byla velká stěna s vodopádem, tak živě zelená a barevná - opravdu ze živých rostlin a květin - jak říkám,  krása!