Jo, singapurské letiště je fakt přenádherné. Měli jsme možnost si ho dokonale prohlédnout, neb jsme v jeho útrobách strávili neplánovaně mnohem víc hodin, než nám mohlo být příjemné. Nejdříve, v první pauze, jsme jen blaženě korzovali, Jára si tam koupil nějaký fous k foťáku, prohlíželi jsme si tamější lidi a hlavně tu přepychovou rostlinnou výzdobu. Byla zrovna hluboce noční hodina, všude vládl byl přijemný poklid, žádný cestovatelský halas, nervozita a spěch.

    Klídek. Po uplynutí předapsaného času jsme se dostavili do gatu, byli jsme odkontrolováni, prohlédnuti a čekali zase na nástup do letadla. Já se fakt těšila, neboť jsem byla trošičku nervní ze skutečnosti, že jsem si nechala v letadle příruční zavazadlo. Měla v něm nějaké ty šperky, dárečky pro mé milované. Jenže - nástup se neustále oddaloval... Co dělat...

     Tak jsme se zas jen rozhlíželí po okolí, zírali na spolucestující a nemohli si nevšimnout jedné mladé ženské s asi tříletou holčičkou. Ta žabka tam neskonale otravovala všechny kolem. Matka občas na ní vykřikla její jméno vysokým a nepříjemným hlasem. V duchu jsem si říkala, že to asi pro to dítě musí být strašlivá nuda,  ale co se dalo dělat. Naše čekání se protivně protahovalo a nakonec nám bylo doporučeno, ať se zase jen procházíme po letišti, že nám pak zaplatí večeři a pití, takže se máme v pohodě najíst a po odstranění „maličké nepříjemnosti", že budeme pokračovat.

A já začala zmatkovat. Strach se mi rozprostřel po útrobách: co když mi ty moje šperky někdo odcizí?  Donutila jsem Járu, aby jim šel říct, že velice nutně a urgentně potřebuju zavazadlo - ale samozřejmě nepochodil. Tak jsem ho téměř v hysterii umluvila, aby tam šel vyjednávat znova a s tím, že jsou tam pro mne životně nutné léky, a že je mám v zavazadle. No děs...

     S tím se chytil, byl doprovozen do éra a tašku mi přinesl. Tak, a pro mne za mne, teď už jsme mohli být v Singapuru třeba týden... Ne, že bych se netěšila na své drahé příbuzné, ale klid, který jsem měla, když byl můj „poklad" v mých rukách, se v mých útrobách rozprostřel; a po jídle - mimochodem absolutně nesrovnatelném s igelitovým palubním měnu - mi bylo úplně nádherně.

 Konečně jsem si začala uvědomovat fakt, že jsme už za rovníkem, daleko předaleko od domova a blížíme se ke kýženému cíli - něco téměř neuvěřitelného. Pak přeci jen čas „na maličkou nepříjemnost" uplynul - zase nás prosvítili a vpustili do dalšího místa k čekání. Tou dobou už bylo neklidných podstatně víc lidí... Ona nepříjemná matka s unavenou holčičkou dostala luxusní hysterický záchvat, začala něco vřeštět a ronit slzy (jakoby to mohlo něco změnit). Dítě se mezitím ukládalo na zem a tak se mu posléze víc než vyšinutá matka věnovali ostatní cestující. No, když už jsme byli úplně apatičtí, nakonec jsme se i dočkali a nastoupili, usadili se. Éro spustilo motory, na palubě zhasla světla...