Dnešním dnem začínáme uveřejňovat na pokračování vzpomínky jedné z kudlanek, která se odvážně vydala do opravdu velice, převelice vzdálených končin...  Uvědomuji si, že znám několik Čechů, kteří tam dokonce už velmi dlouhá léta žijí... Tak ať se vám tento následující (dost dobrodružný) příběh líbí...

     Odjížděli jsme 5. února před třemi léty. S Mirkou jsme jely autobusem v zmrzlé zasněžené a ojíněné krajině do Prahy na letiště. Byl tak jako asi po celých Čechách zimní pošmourný den, mlhavý, studený a protivně vlhký. Vystoupily jsme na Dědině a čekaly na autobus do Ruzyně. Vítr se do nás opíral s veškerou protivností vlezlé mlhavé zimy.

     Letiště bylo vlastně jedno velké staveniště a tak se stalo, že jsme netrefily hned na poprvé na správné místo. Ouvej, zase tedy zpátky do autobusu - a tam jsme s hrůzou zjistily, že jedeme zpět do Prahy. No, vystoupily jsme, až když jsme nabyly jakési jistoty, že už asi víme, jak teď přestoupit, abychom už vystoupily správně.

     Kousek jsme pak ještě šly pěšky; z nebe cosi padalo, pomalu se začínalo mlhavě šeřit. Konečně jsme byly před letištní halou a ocitly se v teple - píšu tak zmrzle, protože mi byla velká zima, měla jsem na sobě totiž jen  lehkou letní větrovku, a ani svetr s košilí a trikem pod ní nedokázaly žádné divy.

     Zůstaly jsme u lavičky poblíž vstupu a vyhlížely Járu; naštěstí jsme nečekaly moc dlouho. Když dorazil, tak jsme si ještě my dvě skočily na WC. Ale ani tady to neproběhlo bez potíží, neboť uklízečka nás poslala jinam. Pak jsme ještě chvíli všichni bloumali po letišti, poslouchali Mirčino nabádání, jak máme rozhodně hned zavolat, odevzdali do letadla své velké tašky  (tady se nás pochopitelně zeptali, jesli v příručním zavazadle není nic ostrého - doporučili mi i pilník na nehty raději přesunout do mimopalubniho zavazadla), a bylo to.

     Jára se na nic neptal, doporučení nebral v úvahu.

     Pak jsme se ještě prošli, rozloučili jsme se s Mírečkou a vrátili se k odbavení - a tam Jára narazil! Při kontrole mu pochopitelně našli nůžky - zapomněl na ně a tak o ně přišel, vyhodili je do takového velkého sudu, kde už bylo plno podobných „pichlavostí".

     A už jsme se šinuli do vyhrazeného prostoru, jen naposledy zamávat Mirce a už jsme procházeli kolem různých prodejen a prodejniček free shopů. Jára začal něco machrovat s mobilem a upustil jej. Ten se rozlítl na dva kusy - baterie zvlášť a mobil zvlášť, ale prý zůstal vcelku.. Pak následovala závěrečné kontroly a nastoupili jsme konečně do letadla, které jsme předtím obdivovali skrz veliká okna.