Nejdřív ze všeho vás musím varovat. Nečekejte žádné výšlapy, žádné velké tůry, nic takového. V Tatrách jsem byla nejen se synem, ale taky se slovenskou kamarádkou, která s sebou měla dvě děti, mladší byla čtyřletá princezna. Ale líní jsme nebyli, co se dalo, jsme obešli nebo objeli. První den jsme se vydali do Tatranské Lomnice. Mají tam milé muzeum s vycpanými zvířátky.

     Paní v pokladně se podívala výhrůžně na hodinky, které ukazovaly čtvrt na pět,  a pravila, že mají jen do pěti. Vyběhli jsme tedy rychleji, ovšem po projití jedné místnosti a patra jsme zjistili, že to je vše a marně jsme přemýšleli nad tím, co bychom tam dělali déle než půl hodiny. Poté jsme se odebrali na bobovou dráhu, protože kluci tyhle věci prostě musí vyzkoušet a argument, že na Proseku mají totéž,  samozřejmě neuspěl.

Zastávka

     Nazítří jsme se vydali na Štrbské pleso a že pojedeme mašinkou. Bydleli jsme v Dolním Smokovci a nádraží tam bylo. Vlak přijel včas a my rozradostněni nastoupili. Bohužel jsme zjistili, že se počítá s tím, že nastoupíte s jízdenkou. Tuto nebylo možné v Dolním Smokovci zakoupit, nebylo kde, tak jsme se ptali cestujících. Jó, to nejde, no, byly tam automaty, ale prý se jim to nevyplatilo! A co máme dělat? No, voni revizoři moc nechodí...  ale popravdě, když vás chytí, tohle je zajímat nebude a budete platit jako mourovatí. Hm, bezva... tetelící se strachy jsme dojeli do dalšího Smokovce a rychle vystoupili. Ano, tam bylo lze lístky koupit, ovšem mezitím nám vlak ujel. Koupili jsme si tedy jízdenky na další den a vydali se na procházku po Horním Smokovci. Odtud vede lanovka na Hrebienok a pro ty, kteří nechtějí vyloženě na tůru, nemá smysl za ni utrácet.

     Na Hrebienku totiž není vůbec nic, jen hotel s restaurací a začátek delších tůr. Jo - je tam jakási atrakce, na kterou kluci chtěli, ale kterou jsme jim zatrhli - na pneumatikách nasucho po dráze... Řeknu vám, kdybych to vyráběla já, vypadalo by to asi profesionálněji - prostě jsem měla strach.