Docela zajímavý. Tak, voni tu mají stejnej zvyk, co? Mrknu hned na palubní desku, na tachometr, ale všechno je v pořádku. Dodržuju předepsaných 55 mil, i když v týhle pustině, na hranici Utahu a Arizony, je to na tak liduprázdných silnicích pro Čecha, zvyklýho jezdit aspoň 120, ale na podobných silnicích doma klidně i 140 km/h, dost na bednu, ploužit se tímhle tempem.  Ale tady bych si výrazně překračovat rychlost rozhodně nedovolil.

Mám ráda stopy člověka v neobydlené krajině. V okolních lesích často nacházím zbytky dříve souvislých řad hraničních kamenů rychmburského panství Thurn-Taxis. Vím dokonce i o souvislých řadách, nalézají se v místech, kde se zřejmě ještě (nebo už dlouho) nekácelo, případně se jen citlivě probíralo. Někde jsou však jejich řady narušeny kobercovou těžbou (to v lese).

Málokdo tuší, že pár kilometrů od Prahy žijou ještě lidičky, kteří se i v dnešní moderní době živí převozničením. Přesto tomu tak je, a zájem o převoz z jednoho břehu Vltavy na druhý je neutuchající. Obzvláště za pěkného počasí mají napilno…

Klecánky jsou místem jednoho z posledních přívozů přes řeku Vltavu.

Poznáte kraj, o kterém vám teď budu psát? Do Polesí jezdila má kamarádka na každé prázdniny. V patnácti jsem tam s ní byla také, ale nic mne nenadchlo: vůkol jen lesy a skály. Proč? Co má být? Až o mnoho a mnoho let později jsem tam s ní jela znovu, a tehdy mi zdejší krajina učarovala. Malá, kdysi převážně pašerácká osada, utopená mezi hlubokými vonnými lesy a pohádkovými skalami.. Nepotkáte v nich živáčka a na houby můžete jít s kosou ...