K dokončení stavby srubu došlo (z nejrůznějších organizačních příčin) až za rok. Vyjeli jsme stezkou přes Hart Pass tentokrát jen tři -  stará sestava: Joanne, David a já. Mládež jsme tentokrát nechali doma. Mary by sice jela ráda, ale měla plno práce s nastudováním své první divadelní hry, kterou pak uvedli studenti místní High School.

     Počasí, které bylo chladnější než před rokem, pomohlo při překonávání potoku a zdálo se, že tahle cesta bude hračka. Zdání ale klame. David jede tentokrát první a asi deset kilometrů před srubem se v prudké zatáčce stopa jeho sněžného skútru náhle mění z bílé na černou. Pod sněhem bylo bahno... Pohled dopředu je dost hrozný: bažina dlouhá asi 200 metrů a David, který se nějakým způsobem dostal na druhou stranu, zuřivě mával rukama a cosi křičel.

    Dělám jedinou možnou věc - přidávám plný plyn. Motor Yamahy řve, pás se v bahně protáčí, ale rychlost pomalu klesá... Naštěstí jsou mezi bahnem ostrůvky pevně země, kde ztrátu rychlosti doháním a s velkým štěstím se dostávám na druhou stranu. Ale - jsme tu s Davidem sami - vidíme Joanne, jak stojí na jednom z ostrůvků uprostřed bažiny, mohutně pocákaná blátem, ale živá, zdravá a relativně suchá. Trvalo asi čtvrt hodiny, než se k nám prodrala sněhem mezi křovinami a vysvětlila, že ze saní, které jsem za sebou táhl a na kterých stála, seskočila dobrovolně, aby odlehčila náklad. Chytrá holka! Vždyť kdyby se sněžný skútr někde uprostřed zastavil, asi bychom o něj přišli...