Vyrazili jsme z Bear Creeku poblíž Dawson City, kde bydlíme, ještě za tmy. Moje manželka Joanne, patnáctiletá dcera Mary, náš kamarád, zlatokop Novozélanďan David McBernie, jeho třináctiletý syn Pascal a já.  Jedeme totiž postavit srub na naší trapline na West Hart River. 

      Trapline je území (v našem případě zhruba 2500 čtverečních kilometrů), kde máme povoleno chytat kožešinová zvířata do pasti. Nějaké sruby tam sice už jsou, trapper Frank Rae, který tam kdysi žil, jich postavil hned několik, jenže ne zrovna na nejpřístupnějších místech. Ten nejbližší z nich stojí na Rae Creeku, což je asi 70 km od nejbližší silnice. A taky: nevede tam žádná cesta, jen stezka a i ta se začne asi v polovině cesty ztrácet. Navíc cestou tam je potřeba překročit dva horské průsmyky.

      Náš nový srub, hned na začátku trapline, bude „jen" 40 km daleko a bude k němu nutno překonat pouze jeden průsmyk. Jeho stavba nám umožní snadnější přístup k celému našemu území. Jedeme ve dvou pickupech, naložených neuvěřitelným množstvím potřebných krámů.

     Po dvaceti minutách odbočujeme na Dempster Hwy. Za další půlhodinu nás zastihlo svítání; to už jsme v Ogilvie Mountains, v údolí North Klondike River. Ještě jednu půlhodinku a máme část cesty za sebou. Na začátku Hart Pass je další etapa; to už překládáme věci z aut na sněžné skútry a saně.

     Teplota je naštěstí jen asi 6 pod nulou, což není na listopad vůbec špatné. Když je všechno naloženo, já a David vyrážíme. Zbytek výpravy na nás bude muset počkat v autech. Sněhu je v průsmyku poměrně dost a tvoří se závěje. Zde na tundře totiž nerostou stromy, jen nízká křoviska. a tak to pěkně nafouká. Brzy vidíme první stádo caribou a pak ještě několik dalších... Moje Yamaha Enticer má silnější motor, proto jedu první a projíždím stezku. Hned za mnou jede David se svým Skidoo Tundra. Táhne o něco větší náklad, ale protože už má stezku projetou, všechno jde dobře.

     Problémy začínají po deseti kilometrech, za skálou zvanou Table Rock. Stezka začíná být zarostlá křovinami a přetínají ji mnohé hluboké příkopy, vymleté vodou. Některé potoky ještě nestačily zamrznout a tak je musíme projíždět co nejrychleji, aby nám ve vodě nechcípl motor. Všechno jde ale poměrně dobře a po přejetí průsmyku překračujeme zmrzlou West Hart. To už nám zbývalo jen posledních 10 km. Ale je to nejdelších 10 kilometrů, které znám. Stezka je buď zarostlá křovím, odplavena řekou nebo prostě neexistuje.