Ale zpátky k naší stavbě - takhle to pak jde den za dnem. Vstát, zatopit, uvařit snídani, pětikilometrový pochod na „staveniště" a porážet další a další stromy. A ty odvětvit, nařezat, osekat, oloupat, přitesávat... a tak dál a dál, každý den jsou stěny vyšší a celá věc začíná vypadat jako srub. Kdo nikdy nic nepostavil, neví, jaký je to pak báječný pocit. Naše děti, Mary a Pascal, nám dělají radost. V loupání klad se z nich stávají přeborníci, ale máme trochu strach z toho, že se začnou nudit. Navrhujeme jim tedy jejich „vlastní projekt" a oni ho zvládnou s nadšením. Ano, přátelé, takovou nádhernou kadibudku s výhledem na hory, jakou postavili oni, jen tak někdo nemá.

     Každý den, ještě než se setmí, je nutno zkontrolovat těch pár pastí, které v okolí máme. A pak - už za tmy - absolvovat oněch pár kilometrů zpět do Fort Misery. A zase to samé: rychle zatopit, nařezat další dřevo, donést od řeky vodu, uvařit, udělat čaj, pečlivě odměřit z tenčící se dávky rumu... 

     Ale řeknu vám - ty dlouhé večery za světla svíček, u praskajících kamen, jsou opravdu nezapomenutelné. Všichni tři my dospělí jsme toho zažili v životě dost a tak máme o čem povídat a naše děcka co poslouchat. Joanne v těhle horách roky žila se svým prvním manželem, David (po novozélandansky se jeho jméno vyslovuje „Dojvid") má coby zlatokop historek taky plný pytel a já se svými vzpomínkami jakbysmet - jak na roky, kdy jsem závodil se psím spřežením, tak na ty, kdy jsem žil v komunistické diktatuře. A tak rovněž nezůstávám pozadu. 

     A náš výlet se pomalu nachýlil ke konci. po téměř třech týdnech nastal čas k návratu domů. Srub už má stěny a pět důkladných střešních trámů. Střechu, okna, dveře a další „drobnosti" budeme dodělávat zase příště. Za mrazivého rána naposled startujeme sněžné skútry a vyrážíme zpět k silnici. Motor mé Mazdy pickup startuje hned, David musí svého osmiválcového dýzla nahřívat pomocí propanového hořáku.

     Užasle máváme na jediné auto projíždějící okolo. První cizí lidé... Doma pak lezu - hned po absolovaní nesmírně potřebné sprchy - na váhu. I přesto, že jsem ty tři týdny nejedl, ale přímo žral, co se do mě vešlo, shodil jsem 5 kilo.

     Sakra, že bych tady na Yukonu založil odtučňovací tábor?