Ale nakonec všechno dobře dopadlo a konečně jsme byli na místě. U jediné známka civilizace v téhle divočině, příšerné boudy z překližky, kterou jsme na svých minulých výpravách pokřtili „Fort Misery". Postavil ji zde zdejší outfitter; což je člověk, který má licenci k tomu, aby bral cizince na lov. Bouda nemá žádná okna, dveře netěsní, izolace veškerá žádná. Tak rychle vykládáme saně a vyrážíme zase zpět. Teď už jde vše ale mnohem rychleji. Stezka je projetá, náklad nevezeme žádný. Za hodinu a půl jsme zpátky u aut, nakládáme ženu a děti a řítíme se zpět. Nebe nad námi se vyjasňuje a má najednou krásnou, zimní modrozelenou barvu. Ovšem, ta krása nevěstí nic dobrého - protože znamená ochlazení. Po několika přestávkách - kvůli opravě saní, které se najednou rozhodly, že už dále nepojedou - jsme na místě.

     Už byla tma, když začínáme řezat dřevo, zatápět v kamnech a hlavně  - zadělávat okna pomocí rysovacku a igelitu. Netrvá to ale dlouho, všechno je pěkně utěsněno a za hodinu je už v boudě útulno, teplo a vůně čaje s rumem dává zapomenout na všechny minulé i případné budoucí útrapy. Potíž je jen v tom, že bouda je malá a připomíná spíš krabici než lidské obydlí. Já a Joanne můžeme tedy na další tři týdny na jakékoliv romantické chvíle zapomenout :-))).

     Ráno nás probouzí zima. To je divné - vždyť David v noci přiložil a oheň ještě hoří... Pohled na teploměr venku záhadu ale rychle vysvětlil. Je minus 37 C. A to je na polovinu listopadu opravdu hodně. Nojo, co naděláme. Po snídani se tedy co nejtepleji oblékáme a vyrážíme na cestu; tentokrát pěšky. Po asi kilometru chůze překračujeme údolí potoka, které zároveň tvoří hranici naší trapline. Bylo by hezké, kdybychom mohli postavit srub tady, ale bohužel,  je zde málo stromů. Nastražíme zde tedy první past na kunu a pokračujeme dál přes tundru. Asi po hodině přicházíme k místu, které jsme vybrali už před dvěma lety. Hezké místo na vysokém břehu, opravdu pěkný výhled na hory a hlavně - je zde dost stavebního materiálu. Svítí zde navíc i v tuhle roční dobu sluníčko. Tak rychle rozdělat oheň, vaříme si čaj a před cestou zpět do Fort Misery ještě jednou všechno důkladně prohlížíme.