|
 Nápisy jako Zindrick's Czech Restaurant, Polehna's Meat Market, Czech Cottage, Czech Village Antiques, Barta, Sykora Bakery, Červená žába nebo Boženka's a podobně na 16th Ave SW ukazovaly, že nějaké krajany - jak si Helena toužebně přála - bychom tu potkat mohli. Na prázdné ulici těžko, tak jsme to zkusili v Jindřichovo český hospodě, což bude nepochybně překlad Zindricks Restaurantu.
Ale ani tam bych si česky pivo neobjednal. Jenom podle fotek na zdech bylo vidět, že tady fandí Praze a Český republice. Jinak kulisy a způsob obsluhy jako v jakýkoliv jiný americký knajpě, tedy - jen se posadíte a s jídelním lístkem hned přinesou skleničku vychlazený vody, která je pochopitelně zadara a když budete potřebovat, klidně vám dolijí. Obzvláště v parným létě moc sympatickej zvyk. A ta voda se dá i pít. Tak jsem hned pochopil, že jestli tu pořád žijí potomci našich krajanů, počítám, že už jim v tomhle prostředí za tu dlouhou dobu co tu žijí, nezbyly žádný typicky český vlastnosti dnešní český populace z Evropy. Protože jinak by tu těžko mohli praktikovat i další tady běžnou věc - zase neustálé dolévání, tentokrát kafe, který jsme si tu dali. A stačí vypít sotva půl šálku a už se k vám obsluha hrne s konvicí a nabízí, že vám ho zase dolije horkým. Káva sice zadara není, ale v Čechách by na tohle dolévání myslím brzy dojela každá hospoda. 
Ještě si pamatuju, jak po sametový otevřeli v Plzni Americký salátový bar. Samoobsluha - miska jakéhokoliv salátu za pětku. Za několik měsíců už to bylo za patnáct, pak vo něco menší misky a za dalších pár měsíců to zavřeli... Šikovný zlatý český ručičky dokázaly z jakýhokoliv salátu vytvořit neskutečně vysokou homoli, která měla určitě dvojnásobný objem spodní misky.Tak naivní majitelé salátovýho baru brzy pochopili, že tento způsob prodeje je na území Čech, ale nepochybně i Moravy a Slezska naprosto nemožný ... Původně jsem sice nepočítal dneska s večeří v hospodě, ale když už tu sedíme a budou mít nějakou českou kuchyni, možná bych na oslavu, že jsem to Chicago ve zdraví přežil, těch 30 dolarů vobětovat moh´... I když tyhle prachy nám normálně na jídlo vystačí na pět šest dní. Jenomže, z českých specialit tu měli jenom ten tekutej chleba - Plzeňský Prazdroj. Jinak samej sendvič, stejk a těstoviny. A ryby, pochopitelně, ale žádný z českých rybníků. Ryby jsou tu ale tak drahý, že i kdyby nabízeli kapra, což tu považujou jíst za velkou podivnost, a dost nedůstojný, museli bychom si na něj dát zajít chuť ... Nemyslel jsem si, že budou zrovna nabízet chlupatý knedlíky nebo škubánky, ale, že nebude ani svíčková nebo vepřo knedlo zelo, mě přece jenom zklamalo. Pak jsem si ale všim´, že je tam napsáno, že tu nabízí samý zdravý jídlo a tak jsem pochopil, proč tu ani žádná česká kuchyně v jídelním lístku není. Helena si chtěla pokecat zas po dlouhý době s někým rozumným česky a tak to zkusila na servírku. Jenže ta se anglicky omluvila, že dneska nebude s češtinou nic, ale zítra možná někdo přijde, kdo nám bude rozumět ... Už zase to zítra...To jsem si s návštěvou hospody tedy moc nepomoh´ :-((( 
A tak jsme šli prozkoumat místní parky - Stejskal, Sokol a Masaryk. Ten našeho presidenta Osvoboditele, na druhý straně řeky Cedar, ležel hned u novýho betonovýho Mostu lvů, který nahradil v roce 1989 ten původní z roku 1910. Vyzdobili ho osmi kamennými lvy, symbolem českýho národa, na betonovém zábradlí. Lvi byli hezký malý, stejně jako je hezká a malá i naše zem, čili další symbolika. Tenhle malý parčík byl nejzajímavější, pro mě naprostá bomba. Ta bomba byl kouzelný češtin na vydlážděném chodníku se jmény zdejších přispěvatelů na tento památník a jejich vzkazy pro budoucí generace. 
Tenhle češtin názorně ukazoval, jak asi dobře česky si tu Helena může popovídat, až tu objevíme nějakého potomka českých imigrantů. Byl to dobrej důvod, abychom tu víc neztráceli čas a zase popojeli kousek na Západ. Zdálo se, že se s tím už smířila i Helena, že na pokec v češtině jsem jí zbyl zase jenom já :-( , takže na popovídání si česky s někým rozumným si bude holt muset počkat až zase na návrat do Čech. Ale když už jsme se vraceli k autu na parkoviště poblíž muzea, začali se překvapivě sjíždět nový a nový káry se seniorama, řek´ bych věk tak sedmdesát a výš. Každej v ruce skládací kempinkový křeslo a všichni směřujou na palouk u muzea ... Ahoj, kudlankovití - Toulavej Další fotografie ve zdejší galerii (viz levá strana)
|
