Někdy v únoru jsem si našla práci: začala jsem jezdit jako zkušební řidič pro hondu v nedalekém Cantil. Samotná práce byla zajímavá, jenom mi dost vadilo, jak s námi japonští majitelé zacházeli.  Vyžadovali přesnost na vteřiny, tady, kde se vzdálenosti měří na „country miles" a nějaká ta půlhodinka nehraje žádnou roli!

     Samozřejmě, že střet dvou tak moc různých kultur produkoval neustálé problémy a řidiči se tam střídali jak na běžícím pásu.

     Vydržela jsem tam do konce července, mezitím jsem požádala pracovní úřad o pomoc s „commercial drivers licence", řidičákem na náklaďák. Dali mi nejdřív k vyplnění IQ test, který jsem díky neznalosti jejich znaku pro dělení zvorala tak úspěšně, až se rozhodli, že takový blbec nic lepšího dělat nemůže - a zaplatili mi autoškolu.

     A tak jsem skoro celý srpen jezdila každý den do Bakersfieldu, okresního města, do autoškoly. Tam se do nás snažili nacpat všechny finty a triky ježdění dopředu i pozpátku, zatímco doma do mě Linc po večerech hustil testové otázky a odpovědi.

     Srpen je v téhle oblasti úplně nejhorší měsíc, každý den nepolevující vedra, někdy se vzduch moc neochladí ani v noci, zkrátka nebyla to žádná procházka růžovou zahradou.