Přijeli jsme „domů", tedy k našemu Bydlíku v Dyeru, o který se mezitím staral místní šerif. Nabídl Lincovi, že může Bydlíka zaparkovat na jeho farmě, dokonce tam mohl nechat i Patches a tenhle místní šerif se o všechno postaral. Byl to šerif ze staré školy. Pokud někoho potkal na silnici evidentně opilého, zastavil ho, naložil ho do svého policejního auta, zamkl auto toho dotyčného, odvezl ho domů a řekl mu, ať si druhý den přijde pro klíče.

       Když jsme se vrátili, tenhle šerif mě vítal jako ztracenou dceru a dlouho si povídal s Lincem, který mu samozřejmě líčil celou tu anabázi. A tak nakonec spolu urazili celý kartón piva a my se pak přestěhovali zpátky k hot springu. Blížilo se léto a spolu s ním přiletělo i moje první pracovní povolení.

     A tak jsme jednou naložili všechno to naše milované harampádí do Bydlíka a odjeli jsme do Coleville v Kalifornii, které leželo o něco výš na sever, takže tam bylo o něco chladněji. A já začala svoji profesionální kariéru - jak jinak -  než mytím nádobí...

(pevně doufám,

že sis při tom nezpívala tuhle písničku...

:-)))  d@niela)