Kuchařem tam byl tlustý Mexičan, kterému měli problém rozumět i rodilí Američani, natož já. A tak jsme spolu komunikovali rukama nohama, ale kupodivu to docela fungovalo po celou tu dobu, kdy jsem tam pracovala.

      Každý den mi napakoval domů spoustu jídla, jenže my v té době měli jenom malinký mrazáček v horní části lednice, zkrátka náš Bydlík nebyl na takovéhle hody dělaný.    

      Linc i obě čubinky tím pádem museli jíst a jíst a jíst - a musím přiznat, že jim to nedělalo žádné velké problémy. Idylka vydržela asi dva měsíce, pak jsem dostala lepší nabídku v Yerringtonu, tentokrát v Nevadě. Šila jsem tam oblečení pro majitelku místního kasína. 

     Jezdila na přehlídky se svými koňmi, a tak jsem šila nejen na ni, ale i na její kobylky. Kolikrát jsem děkovala za všechnu tu bídu za totáče, kdy jsme si museli všechno vyrobit sami, pokud jsme se chtěli hezky oblékat!