Dorazili jsme jednou k horkému prameni v Dyeru, v Nevadě. Nejbližší civilizace cca pětadvacet - třicet mil, kolem dokola nic, jenom divocí koně, kojoti, a sem tam sem zabloudilo pár krav, které se tam pasou volně. Je tam báječný horký pramen plný minerálů, které jakoukoli kůži uhladí do jemnosti nemluvněte.

Pak jde voda z vybetonovaného bazénku do teplého přírodního jezírka... Odtamtud pak do většího jezírka, kde už je voda studená.

     Jednou se tam objevila celá rodinka s asi pěti dětmi. Když spatřili Aminu, s obavou se Linca ptali, jestli je bezpečné pustit děti ven. Linc jim s kamennou tváří vysvětlil, že Amina má děti opravdu ráda - jedno ke snídani, jedno k obědu, jedno k večeři... Než jim to stačil dopovědět, děti už si s pejskovou samozřejmě hrály; děti mají vůbec lepší instinkty než my, dospělí.

     Jindy se zase objevili lidé s pejskem, který ale vůbec neštěkal. To mě překvapilo, protože moje čubinka dřív či později dožene každého pejska k šílenství, takže se žádné setkání bez štěkání neobejde. A tak jsem vyslala Linca na výzvědy.   Úplně mě šokoval výsledek - ti lidé byli z Los Angeles, a protože si sousedi stěžovali na štěkot jejich pejska, soud jim nařídil, že mu musejí dát vyoperovat hlasivky...

     Později jsem se dozvěděla, že tu také běžně vytahujou kočkám drápy, pokud je drží jenom doma. Jedna sousedka si vzala kočku z útulku - a jaké bylo její překvapení, když zjistila, že ji nemůže pustit ven, protože milá kočička nemá žádné drápky, takže by nepřežila.

      Strávili jsme u tohohle pramene skoro půl roku; za tu dobu jsme potkali spoustu príma lidí. Přijel tam jednou krásný Indián s dlouhými stříbrnými vlasy - a za ním se z jejich bydlíka vyvalila Indiánka o obsahu dobře 250 kil. Nikdy bych nevěřila, že se takováhle váha dá nosit s takovou grácií. Oba byli evidentně na její tloušťku pyšní...