Hotel Mandala mohu doporučit. Netekla tam sice teplá voda, ale to byl detail. Kuchyně exotická i evropská a jeden číša vždy uměl relativně dobře anglicky. Tibeťani totiž anglicky neumějí a dokonce ani čínsky ne. Nemají povinnou čínštinu ani na středních školách, tedy podle průvodce, kterého jsme vyfasovali.

     Během snídaně z okna pozorujeme poutníky, někteří měří cestu svým tělem. Trhovci zaplňují své krámky khatagy všech barev, hroudami obětního másla, vonnými tyčinkami a všemi možnými suvenýry. Jsme na Barkoru, v centru Lhasy.

     Jdeme do chrámu Džokhang. Je to nejvýznamnější a nejstarší chrám. Někdy po roce 617 tibetský král Songcan Gampo měl dvě manželky, čínskou a nepálskou princeznu. Ty přinesly sochy Budhů a potřebovaly je někam dát. Tak si na ně obě založily chrámy. Nepálské princezně je připisováno rovněž založení paláce v místě dnešní Potaly. Jejich sochy jsou všude...

     Před Džokhangem je pořád spousta poutníků a dovnitř je tlačenice. Platili jsme vstupné, poutníci musí vystát frontu. Mají termosky s jačím máslem, které přilévají do lampiček, cestou obětují drobné bankovky jednotlivým sochám.

     Uvnitř se nesmí fotografovat a je tam temno, dusno, těžký vzduch. Vyšlapané schody a zábradlí je jakoby kluzké - snad vysráženým potem a mastnotou z lampiček s máslem. Věřící se tísní kolem oltářů a v kaplích, klaní se, padají na zem. Točí modlicími mlýnky i velkými mlýny v řadách.

     Věřte - neopakovatelná atmosféra.  Zajímavost,  kterou však naše mládež pro zhoršené dýchatelno byla ochotna vytrpět jen asi ve třech případech.