Přech chrámem v bílých čhortenech hoří vonné otýpky, semotamo posedávají poutníci, někteří s růžencem opakují mantry, jiní přesýpají ječmen, za každé zrno modlitba. A neustále padají k zemi. Mají dřevěné chrániče na lokty a kolena, někteří i molitanové matrace.

     Krásný je pohled na Barkor a Potalu ze střechy chrámu. Japonci a Číňani, "zdejší" turisti, nás považovali za nesmírně exotické a trvali na tom, že se s nimi musíme vyfotit.

     Vstupenky do Potaly bylo nutno nejdřív rezervovat, tudíž vystát frontu, několikrát ukázat pas... OK, půjdeme tam druhý den. Teď pojedeme ještě do kláštera Sera. Je na svahu, za Lhasou. A pak už jen další těžko popsatelné chrámy, pohádkové výhledy, scenérie, detaily.

     Skupina mnichů provádějících jakási duchovní cvičení, vzájemně se zkouší, je to taky dost turistická atrakce, ale živý zážitek. Klášter Drepung je vysoko nad Lhasou, je to zdejší největší klášter, bylo v něm až 7000 mnichů. Váží se k němu pověsti a mýty.

     Budovy jsou relativně zachovalé. Po okupaci Tibetu to byla kasárna čínské armády, paradoxně za kuturní revoluce proto nebyla zničena, protože armáda tam Rudé gardy nepustila.

     V dalších dnech naší cesty nás čeká Potala. Bílý palác, ve kterém by žil dalajláma, kdyby se vrátil. Ovšem nesmí se o něm ani nahlas mluvit a jeho fotky jsou tu zakázané. Červený palác. Hrobky dalajlámů. Musíme to všechno projít za hodinu, vstupenky jsou časované a proud lidí je nekonečný.... Škoda.