Brzy ráno balíme a před osmou už nasedáme do auta před hotelem. Tentokrát bez snídaně, protože třívajíčková omeleta by nám v horách asi působila trochu větší obtíže. Z Banska prudce stoupáme úzkou klikatou silnicí na jih do hor.   Míjíme chatu Bandericu s přilehlým kempem a pokračujeme kolem Bajkuševovy jedle, mocného starého stromu, k větší chatě Vichren - cca 20 km od Banska.

     Chata Vichren je položena ve výšce 1910 metrů, což je znát především na teplotě. Co je ale horší, tak rapidně odlišné počasí od toho v Bansku. Zatímco dole svítilo sluníčko a už od ráno jeho paprsky pěkně hřály, tady fouká vítr a je oblačno.

     Okolní hory jsou zakryté mraky a nás jímá neblahá předtucha, že den nebude až tak krásný, jak se zdálo dole - ve výšce devíti set metrů. Před chatou parkuje několik aut, ale venku není vidět ani živáčka.

     Vlastně ano - několik sběračů bobulí jalovce s kyblíky, s jakými se u nás chodí na borůvky. (Taková jalovčinka (tekutá) by právě teď docela bodla.) Turisté jsou ale pěkně zalezlí v teploučku útulné chaty.

     Zatímco si z auta vyndáváme oblečení, oslovuje nás mladý kluk - Čech. Spolu se svými dvěma kámoši tráví už pár dní v horách a zdecimovaní nepřízní počasí se uplynulou noc ubytovali na chatě. Ptá se nás na předpověď - také by rádi zdolali Vichren, ale nevědí, zda to mají vzhledem k počasí vůbec podniknout. Od nás moc informací nezískává, když se ale dozví, že my nahoru vyrážíme, rozhoduje se také k výstupu a říká, že se třeba na vrcholu potkáme. Znáte to: „Tam, kde hynuli vlci - tam, kde hynuli sobi - Čech se přizpůsobil ..."  :-)

     Převlékáme se do teplejších oděvů a balíme výbavu do nehostinných hor. Jdeme sice jen „nalehko", ale nepřízeň počasí nás nesmí zaskočit. Takže: trochu jídla, hodně pití, nějaké náhradní oblečení, pláštěnky, čepice a rukavice. (Terka výbavu podcenila, a pak nahoře těžce litovala, že zanechala rukavice v autě.) Také jen co vyjdeme, noříme se do hustého mraku, ze kterého prší a padají drobné štiplavé kroupy.

     Přeprška je naštěstí krátká, žel bohu mračna nemizí a nám veškeré okolí zůstává utajeno pod bílou clonou. Stále prudce stoupáme po kamenité stezce, kolen nás roste pár smrků, borovicová kleť a spousta keříků jalovce obsypaného tmavými bobulkami.

     Jindy bych neodolala a natrhala si bobule pro domácí spotřebu, teď už ale tak funím, že každý další, byť nepatrný pohyb, by mě totálně odrovnal. Vím ale, že je to jen počáteční šok z nestandardního pohybu a brzy odezní. Petr mi pak dodatečně sdělil, že vzhledem k tomu, jak jsem tak funěla a hekala, byl přesvědčený o tom, že to vzdám.  :-)))