O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...
Kontakty
| Napište nám |
| Poradna Kudlanky |
| Právní poradna |
Hubnutí s Kudlankou
Související články
Význam jmen
Soutěže
Setkání
Přihlášení
Anketa
| PŘES HORY, PŘES DOLY – BULHARSKO A ŘECKO - XIII. |
|
|
|
| Úterý, 22 duben 2008 | ||||||
Strana 2 z 2
Postupujeme stále vzhůru a pro bílou tmu nevíme ani kudy, ani kam. Trasa je ale naštěstí dobře vytyčená červenými značkami na kamenech, takže zabloudit nemůžeme. Mechanicky překonáváme kamenná pole, občas se střídající s pevnou půdou. Chvilku procházíme i po travnatém porostu, který nám nechává ale jen mžik oddechu, okamžitě opět následuje kamenná stezka. Vzhledem k počasí, terénu a vydané námaze jdeme mlčky jak němí. Na jednom výčnělku odpočíváme, doplňujeme energii čokoládovou tatrankou, ale díky značnému chladu a protivnému větru je nám po chvilce zima, a tak brzy pokračujeme. Po vrstevnicích obcházíme předhůří Vichrenu, pod námi je hluboká strž, takže se opravdu soustředíme na udržení rovnováhy. Cestou také míjíme dvě kamenné mohyly se svíčkami a suchými květy. Trochu z toho mrazí.
Postupně veškerý lesní porost mizí a postupujeme pouze po zatravněných či skalnatých kopcích. Je čím dál tím větší zima, a tak s povděkem vytahujeme z batohů čepice a rukavice. Zdoláváme další pahorek, odkud následně sestupujeme do vichrenského sedla (Vichrenski preval) ve výšce 2600 metrů. Z něj by se nám normálně měly otevřít nádherné výhledy na Vlachinski ezera a na celou severní část Pirinu. My ovšem vidíme jenom „mlíko".
Před námi se již tyčí mohutný masiv Vichrenu, a teď teprve začíná to pravé strmé stoupání. Naštěstí vidíme jen na pár metrů před sebe a ne na celý monumentální štít, tudíž nejsme předem zastrašeni tím, co nás čeká. Lezeme po mramorovém povrchu Vichrenu krok za krokem a já chvílemi, pokud mi to dech vůbec dovolí, pronáším nějaké to drsnější slůvko na adresu hory. Ovšem nebýt mlhy a větru, který už dosahuje pomalu síly vichřice, muselo by tu být nádherně.
My tedy můžeme sledovat jen pár metrů skalnatého svahu před námi a pod sebou. Mezi kamením zde rostou rozličné druhy skalniček - na jaře, když kvetou, musí být svah oděn do nádherného barevného hávu. Občas se protrhnou sem tam mraky a my vidíme, jak v travnatém sedle pod Vichrenem nějací lidé sestavili z kamenů různé nápisy a symboly. Z nadhledu to vypadá impozantně, jak zpráva z vesmíru.
V závěru už opravdu strmě stoupáme stylem krok-sun-krok, seshora nás bičuje prudký vítr a my jsme rádi, že jsme nepodcenili výbavu. Akorát Terka má ruce zmrzlé jak rampouchy, a tak jí na chvíli půjčuju své rukavice, aby se prohřála. Povrch zde má již minimální členitost a je hustě posetý štěrkem a sutí, takže nám to občas za mohutného klení uklouzne. Najednou vidíme, že už nemáme dál kam stoupat. Před námi se objeví veliká kamenná mohyla s bulharskou vlajkou a označením vrcholu. Vyšvihujeme se přes poslední hranu a jsme nahoře. Heuréka! Dokázali jsme to!
Míša z Humplu, cestovatelka n. v. n.
|
||||||
Když jsme ale lezli na o něco vyšší Musalu, tak nám to příroda vynahradila. Sice už jsme šli sněhem, ale jinak jsem měla na sobě akorát tílko (plus kalhoty, samozřejmě). Svítilo nádherně sluníčko a opálila jsem se za ten den víc než za celý týden v Řecku 
| < Předch. | Další > |
|---|
