Jak jsem minule psala, neodbočila jsem na mexické straně hranic ke kontrolní stanici - a už se střílelo. Naštěstí jenom do vzduchu... Když jsem tedy zastavila, chtěli vidět můj pas - a tak jsem ho ukázala - a hnedka se z komisních vojáků stali normální šťastní mužští, kteří se smáli na plné kolo a povykovali: „Čekolovákia, Čekolovákia, oukej, oukej, gou!"

     Nevěděla jsem tehdy, že jim ještě starý československý režim v rámci jakési spolupráce postavil skoro všechny pivovary, proto taková obliba Čechů. Bylo u té stanice zároveň odpočívadlo, tak jsem tam zaparkovala a chtěla se najíst, když jsem si všimla, že přední kolo je skoro prázdné Tak ho vyměním, žádný problém. Jenže! Když jsem konečně z toho mrňavého autíčka vykutala všechny naše věci včetně oblečení, spacáku, kytary, jídla, vařiče... zkrátka byla toho všeho pěkná halda, tak jsem zjistila, že sice mám rezervní kolo a hever, ale - po klíči ani památka. A co teď? Španělsky neumím, anglicky s bídou (našla jsem si příslušné slovo ve slovníku), tak nezbývalo než čekat, jak se to vyvrbí.

     Během nějakých 5 - 10 minut u mně zastavil „van" (dodávka); chlapík pochopil z toho mého hláskovaného slova „wrench", co mi chybí; zatímco jeho paní se zase zajímala, jestli ta halda krámů vedle auta je moje?  Konverzovali jsme rukama nohama - a do toho zavytí mojí čubinky, která, pitomeček neznalý místních poměrů, naháněla králíka nebo co, a naběhla si přímo do kaktusu. A tak nakonec - zatímco mexický manžel měnil kolo a mexická manželka pomáhala - já seděla na bobku a tahala jsem katusové ostny z nosu české čubinky. Ale poučila se celkem rychle, od té doby vždycky zabrzdila těsně před kaktusem, pod který jí zaplula případná příslušná večeře (tedy králík, ještěrka, nebo něco podobného).

     Po návratu do Států (přes Mexicali) jsme se vylouply v El Centru, docela velkém městě, plném především Mexičanů. Rozhodla jsem se, že už je na čase poslat pohlednice všem kamarádům a rodině, a vydala jsem se hledat poštu.

     Jo, ještě že Amina tyhle problémy nemá, asi by mě zruinovalo posílat pohlednice všem těm Alíkům a Fifinkám, s kterými se kamarádila v Praze. Nakonec jsem poštu našla, pohlednice odeslala, vylezla ven - a tam stál nádherný Harley Davidson, opravdu výstavní kousek...

     Chodila jsem kolem něj, očumovala a byla zvědavá, jakému playboyi patří...