|
Protože Miami se nachází na východní výspě Floridy, a ta je zase úplně nejvýchodnějším státem USA, nezbylo, než se dát na Západ. Vydaly jsme se tedy přes bažiny na západ. Zrovna v té době byl úplněk - nepamatovala bych si to, kdyby úplněk nad močály nebyl tak úchvatný. Chvílemi jsem měla pocit, že mi ten měsíc každou chvíli spadne na hlavu...
Potkaly jsme spoustu příjemných policajtů, kteří měli ovšem jednu úchylku - obvykle nás vzbudili uprostřed noci, což znamenalo Aminku snažící se prokousat sklem v okně, aby dotyčného poučila, kdo je tady pánem, poté mne, jak se jí snažím z toho okna servat, pak vylézt ze spacáku, obout si boty, vylézt z auta a gestikulací vysvětlit, že nás nikdo nezamordoval, ani mi není špatně, že se prostě jenom potřebujeme vyspat. Zažily jsme prázdné kempy (takže zadarmo) s tekoucí vodou a čistými záchody, viděly jsme západy a východy slunce nad jezery, kaňony, lesy i pouští, až jsme konečně dorazily do Kalifornie.  Už samotný přejezd hranice mezi Arizonou a Kalifornii si nezadal s groteskou. Mají tam totiž jakési „kontrolní stanice". Dobrá, všichni na dálnici zpomalili a rozjížděli se ke třem budkám, tam se jich uniformovaní „kdovíkdo" cosi zeptali a řidiči se zase rozjížděli dál po té samé dálnici. Jednoduché. Dojela jsem k onomu ouniformovanému, Aminka se jako obvykle rozeřvala ze zadní sedačky a já zaslechla jenom „fruit? vegetable?" tak jsem zdvořile odvětila, že „Ne, děkuju" a jenom jsem se divila, proč ten pán začal měnit barvy v obličeji - z opálené do červena a potom kapku do ruda... Nakonec se ovládl, mávl rukou a zařval „Go!"  Tak jsem se pochválila, jak mi to pěkně jde a zařadila se zpátky na dálnici a až o mooooc později jsem se dozvěděla, že on mi žádné ovoce nebo zeleninu nenabízel, naopak, že se mě ptal, jestli něco nepřivážím, protože do Kalifornie se jen tak něco přivézt nesmí... Našla jsem si na mapě, že když zůstanu na stejné dálnici, dovede mě až k moři - a taky dovedla. A tak jsme dojely až k Pacifiku, který má příhodné jméno. V porovnání s Atlantikem je opravdu mírný a klidný, vypadá skoro jako taková nekonečná louže, jenomže - je studený. Na koupání to teda rozhodně nebylo, Amina tam sice párkrát zaběhla, ale pak se i ona s radostí natáhla na vyhřátý písek. Takže Státy jsme projely - a co teď? Co kdybychom zkusily Mexiko? Dorazily jsme do Tijuany na hranici s Mexikem a začla další groteska - mexický celník se se mnou snažil komunikovat a rozmluvit mi moji návštěvu v Mexiku, že to tam není bezpečné. Pořád jenom mával rukama, něco drmolil mexickou angličtinou rychlostí kulometu a opakoval „No comprende? No comprende?" Jenže jako občanka České republiky jsem nepotřebovala vízum, takže nebyl legální důvod, proč mě tam nepustit, jenom obavy tohohle tatíka v uniformě. A tak to nakonec vzdal - a my se ocitly v jiném světě. Z načančané, čisťounké a přebezpečné Kalifornie jsme byly rázem o sto let zpátky - ve špinavých ulicích plných toulavých prašivých psů, dětí batolících se v prachu nedlážděných silnic - a neuvěřitelně přátelských lidí. Projely jsme se do přístavu plného ruchu a mamutích lodí, jenže kvůli všem těm volně loženým psům s olysalou srstí a evidentně dost nemocným, jsem radši ani Aminu nepustila z auta; ráda se pere a to by taky mohla být její poslední rvačka. 
A tak jsme nakonec na mexické straně hranic strávily jenom jednu noc (v motelu, asi za pět amerických dolarů, bez teplé vody, s holými stěnami, zato úzkostlivě čistém) a druhý den jsme se vydaly podél hranice na východ s tím, že se v Mexicali nebo v Yumě vrátíme do Států... Vede tam podél hranice jenom jedna jediná silnice - a na té jsem poprvé narazila na mexickou specialitu, „check station", kontrolní stanici plnou vojáků. Ty jsou rozsety podél snad všech silnic. Asi to má něco společného s mexickou historií plnou převratů a revolucí. Jenom jednou jsem do té stanice neodbočila - a hned jsem slyšela střelbu ze samopalů... Ceskymo
|
