|
 Bylo krásné léto 1998, když jsem se rozhodla: prodám dům a za ty peníze se podívám do světa. A asi právě proto, že bylo to léto tak útěšlivé, prodej se povedl hned napoprvé a v mrazáku se tetelily peníze. V té době ještě jenom málokdo opravdu věřil bankám - a pozdější zprávy o tunelech nejrůznějšího kalibru daly nám, nevěřícím Tomášům, bohužel za pravdu.
A tak jsem se začala rozmýšlet, jak a do které země se podívám, když už je tu konečně svoboda pohybu - a potřebné peníze. První nápad: projet celou (nebo aspoň většinu) Afriky. Užít si horka, hmyzu, zkusit místní jídlo a alkohol, zažít netušené, zkrátka si tak trochu vyzkoušet, kolik toho vydržím a dokážu. Takže koupím slušné auto a vyrazím. Ale hned po prvních pátráních jsem odhalila velký omyl. V té době jsme ještě my, Češi,  potřebovali bezmála pro každou zemi vízum. Samozřejmě časově omezené, takže z mého původně plánovaného toulání by se rázem stala cesta ještě organizovanější než s nejlepší cestovkou. Brr! Druhý nápad: Austrálie. Země divná, hodně vzdálená, s neobyčejnými zvyky a lidmi, pozoruhodnou a jinde neviděnou přírodou, zkrátka za podívání by stála. A tak jsem se začla pídit po informacích, jenže tady jsem narazila na velký problém: Austrálie jako taková spadá pod Velkou Británii, tudíž se na ni vztahují i britské předpisy týkající se dovozu zvířat. A já v té době měla už čtyřletou fenku pitbula, kterou jsem samozřejmě chtěla vzít sebou, a která by nejdřív musela jít na 6 měsíců! do Anglie do karantény. Zamítnuto. Do třetice: Amerika. Ta země, o které jsme snili jako malé děti, plná kovbojů a svobody, kde si každý říká, co chce, a žije, jak chce, kde auta (velká a silná, ne mrňavé poškubávající škodovky) jsou natolik běžná, že si je lidi ani nezávidí, zkrátka Amerika mého snivého dětství a romantického mládí. Slyšet američtinu, jakou vyluzoval Vlasta Burian s "bramborou v hubě", jak tomu říkal, vidět americký životní styl, poznat jak žijí lidi nezatížení komunistickou minulostí, ani jinou diktaturou, ochutnat Pacific i Atlantik, přejet Skalisté hory, zkrátka toho bylo hodně.... A tak opět pár otázek - a tentokrát to vypadalo velmi nadějně! Pro Aminu jsem potřebovala jenom potvrzení od státního veterináře, vízum jsem dostala bez problémů a tak jsem se někdy v srpnu rozhodla: odlet 1. prosince 1998... Ceskymo
|
