Při hledání auta jsem hodně používala místní autobusy, a protože jsem neměla ani páru kde jsem nebo kam mám jet, jezdila jsem nazdařbůh. Systémem pokusů a omylů jsem občas něco zaplatila, občas taky ne - ale řidič nikdy neřekl ani slovo, jenom v případě (asi teda) že jsem nenasypala do pokladničky dost peněz, jsem nedostala jízdenku. Takže jsem se vozila dva dny skoro zadarmo - stydím se a doufám, že to dopravní podnik města Miami nezruinovalo.     

     Pak už jsem měla auto, a tak se mi jednou vpodvečer nějakou náhodou povedlo natrefit na letiště. A kupodivu to pravé letiště, kam mi měla druhý den docestovat čubinka! Takže jsem si vtlačila do hlavy všechna poznávací znamení, jako např. vysokou věž nezvyklého tvaru poblíž, a jela zpátky do nového motelu, protože v tom prvním mě odmítli ubytovat se psem.

     Nevěděla jsem v té době, že v Americe je pes ohromný problém - nesmí do motelu, nesmí do restaurace, nesmí do obchodu, nesmí zůstat v autě; zkrátka až tam mi došlo, proč pitbul přišel z Ameriky. Je to totiž jeden z nejtvrdších, nejnecitlivějších a nejsilnějších psů, který necítí bolest a ze zkušenosti vím, že si neláme nohy a netrpí na běžná zranění, jako ostatní psi. Jenom mě překvapuje, že v něm ještě stále bydlí oddaná psí duše...     

     Ale, sláva Němcům, kteří mají psy rádi! Ti mě ubytovali i s Aminou, dokonce chtěli jenom malý příplatek. A tak jsem druhý den navečer vyzvedla pejsku, přespaly jsme tu jednu noc ještě v motelu - a druhý den ráno jsme se vypravily k moři. Předpokládala jsem, že čubinka bude celá nadšená z takové spousty vody; je to děsný vodomil, ale Atlantik vyděsil i ji. Jsou tam totiž neustále tak vysoké vlny, že se v tom nejen nedá plavat, ale i jenom jít kousek dál od břehu už je o život. A tak jsme se tam jenom chvilku počachtaly - a pak už jsme vyrazily na cesty.    

     Protože Miami se nachází na východní výspě Floridy, a ta je zase úplně nejvýchodnějším státem USA, nezbylo, než se dát na Západ. Vydaly jsme se tedy přes bažiny na  západ. Zrovna v té době byl úplněk - nepamatovala bych si to, kdyby úplněk nad močály nebyl tak úchvatný. Chvílemi jsem měla pocit, že mi ten měsíc každou chvíli spadne na hlavu, tak se zdál blízký a ohromný... Projely jsme bažinami po dálnici, která je přes ně postavená... když jsem si představila ty chudáky, kteří se tu lopotili, nebylo mi do smíchu.  

     Pak najednou močály skončily a ačkoli jsme ujely už nejmíň 100 mil, pořád byla po obou stranách dálnice neuvěřitelná spousta civilizace - obchody a obchody, nikde kousek přírody, kam by se dalo zajet a jít spát.

     Až jsem nakonec našla odpočívadlo, kde sice byla spousta dost rámusících trucků, ale aspoň se tam našel kousek místa pro moje malé autíčko a mohly jsme tam přespat.                

     Dlabanec pro Aminku nebyl problém, dal se koupit i bez znalosti angličtiny v každém větším obchodě, dlabanec pro mě,  to už bylo horší. On takový hemenex je móc dobrý, ale ne když ho musím jíst 7x týdně, protože si o nic jiného říct neumím... A tak mi nezbylo, než si koupit pánev a malý propanový vařič, pikslu instantní kávy a plechový hrnek - a přežít. Maso, dokonce i hovězí, je tu tak křehké, že na to jedna pánev stačí. Zato mě moc překvapil jejich běžný „chleba" - to je vlastně cosi nadýchaného, lehce nasládlého, a aspoň pro mě zhola nepoživatelného. Po letech jsem se naučila které druhy se dají jíst; obvykle je prodávají jako speciální „artisan bread"; jsou dost drahé, ale jsou dobré.     

     Projely jsme s tou mojí čubinkou celé Státy, zajely jsme si i kousek na sever, ale tam byla tak ukrutná zima, že jsme se zase kajícně vrátily na jih. Aminku kousnul chřestýš, ale s její vitalitou si toho sotva všimla... Projely jsme státy, kde je ještě pořád částečná prohibice - dá se tam koupit jenom pivo a víno a i to je o polovinu slabší, než normálně.  Byly jsme vyhozeny z několika motelů; když jsem je pak viděla za denního světla, byla jsem vděčná čubince, že nás tam nevzali ... nepotřebuju vychytat všechny šváby a blechy v celé Americe.

     Narazily jsme na motel, kde se mě dokolečka vyptávali a ujišťovali, že Amina opravdu už dávno není roztomilé štěňátko, které jim zničí celý pokoj - zato potom nás tam ubytovali obě - dokonce měli i vanu místo obvyklé sprchy! Pamatuju se na tankování u jedné benzínky někde dost v pustině, kde začlo hořet auto přímo u nádrže na propan - a nikoho to nijak nevzrušilo...      

     Přespaly jsme v motelu, kde byly 4!!! bible v jednom pokoji, a kde mě recepční večer i ráno krmili frázemi z bible - naštěstí jsem jim moc nerozuměla, asi to byli mormoni, co já vím ...