 Spousta staveb v Praze má své přezdívky, někdy nelichotivé, jindy neutrální. Nuselský most ale zůstává stranou: je zřejmě tak užitečný a tak vytížený, že se do něj raději netrefujeme. Jedinou výjimkou je přízvisko Most sebevrahů. Most Klementa Gottwalda byl slavnostně uveden do provozu v únoru 1973. A už krátce po otevření se objevila jeho největší slabina – nízké zábradlí. Do údolí se přes něj začali houfně vrhat sebevrazi.
Počet lidí, kteří si skokem do
více než čtyřicetimetrové hloubky vzali život, se odhaduje plus minus čtyři stovky. Původní metr vysoké zábradlí se kvůli tomu několikrát zvyšovalo a
doplňovalo sítěmi a nakonec nástavbou z pružného a kluzkého plechu, kterou při
testech nedokázali přelézt ani zkušení horolezci.
Ta výška bere dech a budí úctu.
Když se podíváte z Nuselského mostu do údolí, otevře se pod vámi propast
hluboká 42,5 metru. Lidské tělo urazí tuhle vzdálenost volným pádem za tři
vteřiny, načež se ve stokilometrové rychlosti rozmašíruje o asfaltovou vozovku.
„Nemysli si, že hned umřeš. Budeš žít určitě dvacet minut, možná hodinu. Já s
tebou pojedu sanitkou, ty budeš posranej, pochcanej, budeš smrdět, strašně toho
litovat… Ale s přeraženou páteří toho moc nenaděláš,“ říká herec Bořivoj
Navrátil coby záchranář, který rozmlouvá skok sebevrahovi ve filmu Šeptej. 
Jeho
slova jsou ale až příliš milosrdná.
Pokud vím, tak skok z Nuseláku
přežili jen dva lidé. Jeden mladík začátkem devadesátých let, který zemřel na
následky až po sedmnácti dnech. A studentka, která měla štěstí, že dopadla do
stráně na Folimance. Svůj pokus tenkrát odnesla mnohačetnými zlomeninami, ale
páteř jí zůstala vcelku.
Některé sebevraždy byly opravdu
bizarní. Například stařenka z Žitné ulice, která se vydala na Nuselák spáchat
sebevraždu s malými štaflemi. Prý že je slabá a bojí se, aby vůbec přelezla
zábradlí. Napoprvé jí to policista ještě rozmluvil, ale po čtrnácti dnech se
babička vrátila a ze štaflí skutečně skočila. Jindy zase zvolil zkratku do
údolí opilý číšník, který předtím stačil napsat na zábradlí: „Kdo skočí, ať
udělá čárku!“
Asi nejznámějším sebevrahem,
který zahynul skokem z Nuseláku, byl syn Dalibora Jandy. Svůj čin provedl v
roce 2003 ve věku jednadvaceti let a o jeho smrti tenkrát důkladně a dlouze
referoval bulvár.
Existuje však jedna oběť, o
kterou se vydatně zajímala také seriózní média. Souvislosti totiž vedly až do
nejvyšších pater tehdejší politiky. Dotyčným nešťastníkem byl podnikatel
Oldřich Němec, který v lednu 1999 přelezl plot na mostě, prostřelil si hlavu
pistolí a bezvládně dopadl o čtyřicet metrů níže na ulici. Opravdu důkladná
sebevražda… Anebo nikoliv?
Němec se rok předtím výrazně
zadlužil kvůli zakázkám pro předvolební kampaň ČSSD. Strana mu však po volbách
odmítla nasmlouvanou práci zaplatit. Místo toho se jeho nadvakrát zabité tělo
našlo pod Nuselákem. Mimochodem, o dva měsíce později se kdosi pokusil
zastřelit jiného věřitele ČSSD Ivana Lhotského. Ani jeden z případů se nikdy
pořádně nevyšetřil, a tak je možné, že sebevražda Oldřicha Němce nebyla tak
úplně sebe… 
V devadesátých letech vyjížděli
záchranáři na most zhruba každé tři dny. Drtivou většinu zoufalců se podařilo
přesvědčit k návratu do života, ale přibývalo i těch, na které vyjednávání
neplatilo. Jen během ledna 1996 skočili čtyři z nich.
A tak se přikročilo k radikálnější
změně zábran. V úvahu se brala i taková řešení jako kompletní zastřešení mostu
anebo napnutí záchranné sítě v nižší úrovni. Nakonec ale zvítězila
nejekonomičtější varianta – instalace bezpečnostních štítů o výšce 2,7 metru,
jejichž horní část je vyhnuta do oblouku směrem dovnitř mostu. Tato úprava za
necelých patnáct milionů korun se prodražila o dalších deset milionů, protože
bylo zároveň nutné pořídit novou mobilní plošinu na údržbu mostu.
Jenže… Sotva byly nové bariéry
dokončeny, v Jaromírově ulici ležel další člověk. Jak sarkasticky poznamenal
Večerník Praha: „I když si iniciátoři vyššího zábradlí slibovali zamezení
dalších pokusů, dokáže je podle odborníků přelézt průměrně tělesně zdatný
člověk." Řešení pro tento problém se
podařilo najít až o deset let později. V roce 2007 přidali projektanti na vršek
mříží ještě plechovou stříšku. Té se nelze pořádně chytit, takže překonání
zábrany se stává doslova nadlidským úkolem.
Žádná zábrana není bohužel
stoprocentně účinná, a tak se dodnes stane, že na ni sem tam někdo vyzraje.
Naštěstí se nyní počty skokanů počítají jen na jednotky ročně, nikoliv na desítky
jako kdysi.
d@niela
zdroj: internet
|
