O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...

Hubnutí s Kudlankou

Hubnuti

Související články

Význam jmen

Význam jmen

Soutěže

Soutěže

Setkání

Setkani

Přihlášení
Zapomenuté heslo
Nemáte účet? Vytvořte jej!

Anketa

VĚRNOST? PODLE MNE JE:
 

TOULKY ŠUMAVOU - KRÁLOVÁCKÉ RYCHTY PDF Tisk E-mail
Čtvrtek, 09 leden 2020
Přejít na obsah
TOULKY ŠUMAVOU - KRÁLOVÁCKÉ RYCHTY
Strana 2
Strana 3
Strana 1 z 3
Dnešní povídání ze Šumavy bude patřit Královákům. Králováci byli někdejší obyvatelé Šumavy, sídlící v oblasti od Svaté Kateřiny až po pramen Vltavy, tedy v oblasti tzv. Královského hvozdu. Historické prameny se o těchto obyvatelích Šumavy zmiňují od 14. století, kroniky ještě dříve. Šlo o německé osadníky, kteří střežili hranici, zemské stezky a zlaté doly, věnovali se také těžbě dřeva a pastevectví.
 
 
Byli svobodní, podřízení pouze králi, který jim uděloval četné výsady - právo lovu, mýcení stromů, vaření piva a mnohé další. Tímto počinem chtěli panovníci podpořit život v odlehlých koutech Šumavy.
 
Jak již bylo zmíněno, některé prameny uvádí počátek kolonizace ve 12. a 13. století, spolehlivě lze říci, že k plnému rozvinutí osídlení došlo v 16. století. Vymezené území bylo rozděleno do 8 králováckých rychet – Svatá Kateřina, Hamry, Hojsova Stráž, Zhůří (Kepelské), Kochánov, Stodůlky, Stachy a poslední rychtou byla Javorná (Zejbiš).
 


V okolí Javorné fungovalo několik sklářských hutí; sklářství bylo koneckonců jedním z nejtypičtějších řemesel Králováků. V huti sv. Anny na Zejbišském dvoře se vyráběly skleněné perly a růžencové kuličky. Roku 1621 zde byl huťmistrem jistý Andreas Preissler, příslušník významného sklářského rodu Preisslerů, jehož členové byli rozeseti po celé zemi. I já jsem při svých toulkách Šumavou na Zejbišský dvůr zavítala. Časy Andrease Preisslera sice dávno odvál čas, ale genius loci Zejbišského dvora, navzdory neutěšenému stavu budov, zůstal. 
 
 
 
Poblíž dvora se pásli koně, nikde živáčka, čas se tu zastavil. A tak přivírám oči a hlavou mi běží příběh Zejbišského dvora, který  nabízím k přečtení  i vám.
 
Příběh Zejbišského dvora:

Ještě je tma, olšové porosty u říčky šumí do ticha údolí. Bezměsíčná noc skrývá močály, hřebeny hor i stezku mezi vznikajícími políčky na půdě divokého pralesa. Od sv. Anny přináší chladný vítr tlumené hlasy. Po chvíli se na obzoru zjeví houpavá světýlka několika luceren, mířících k oranžové záři skelné huti na Zejbišském dvoře. Muže v trojcípých kloboucích uctivě vítá huťmistr na Starém Zejbiši - Andreas Preissler Páteříkový…
 
Muži na výzvu Andrease posedají kolem smrkového stolce, který zabírá téměř celou světnici. V kamnech praská, na stole hoří jediná svíce, která sklářům vykresluje vrásky na osmahlých obličejích. Ze svatého koutku přihlížejí světci, lesknoucí se z podomácku vytvořených podmaleb na skle. Pány obslouží nevlastní bratr Andrease, Florián, pán statku, jenž využívá králováckého práva varu piva.
Muži se dají do běžných sklářských hovorů.
 
Černovlasý mladý muž, který dosud klobouk nesundal, však rázně hovory přeruší: „Rychtáři, tak mluv, však jsi pro nás tajně v noci nedal poslat, abychom tu bez žen tlachali o kvalitě zdejšího křemene!“
Sešlost zvážní, korbele s pivem položí s tázavým pohledem ke stojícímu vůdci hlavní rychty Královského hvozdu.
 
Andreas postaví ke svíci železnou truhličku, již nechal jeho otec v prvním bucharu zdejším vyrobit.
„Jako poklad střežím tento svitek s královskou pečetí císaře Rudolfa, pánové.“
Vytáhl omšelý list a pokračoval hrdě, jako kdyby vlastnil šumavský svatý grál: „Proč přišli vaši předci, aby tu v potu a krvi lámali zem a pálili stromy? Aby nám snad vrchnost v sukni a punčochách vládnoucí z nížin, brala práva, která jsme už za Přemysla nabyli? Práva za službu v boji, práva za ulehčení života v této divočině plné vlka a medvěda, práva za věrnost a oddanost králi! Vždyť tento panovník český slíbil chudákům tyrolským půdu ve svých horách, na kterou odvahu jiní neměli, a v odlehlosti těchto končin otcové vaši modříny vysázeli, aby český les o symbol jejich domova obohacen byl.“
 
Muži již tušili, kam Andreasova slova míří. „Vedle boha, pánové, já hodlám poslouchat jen krále českého, neboť nikoho pán a nikoho sluha, to je králováckých sedláků výsluha!“ zvolal tak horlivě, že byl donucen na chvíli se odebrat na čerstvý vzduch, aby zkontroloval podruhy v huti, zda něco neslyšeli, a aby zchladil horkou Preisslerovskou krev, která kolovala po otci v jeho žilách.
 
 
Image result for SKLÁŘI NA ŠUMAVĚ"„Ženeme se do záhuby, budeme-li Andrease následovat,“ promluvil nejstarší sklář, v jehož očích již jiskra doplála, neboť šedý zákal vykonal své. „Ač jsem slepý, vidím, že Andreas vrchnost jen tak u piva pomlouvat nebude a zase napíše císaři, tentokrát již Matyáši, aby znovu naše práva potvrdil. Až se tak stane, máme tu vrchnost z Opálky každý den, a ani chrastí na otop si pak nebudeme v lese moci nasbírat.“
 
Muži, vážící si starce nejen pro cenné rady ve sklářském řemesle, však hájili rychtáře. „Chceš snad, aby vnuci tvoji zemřeli hlady, neboť již nyní vrchnost prohlašuje, že lovit ani raka v potoce nesmíme a huť radí přesouvat do míst, kde není javorů ani síly vodní?“ tázal se Florián.
 
Stařec namítal, že všichni stejně vrchnost obcházejí, nedají na její pokyny a dělají si, co chtějí, což se v hlubokém hvozdu dobře skrýt dá. Takto se Králováci akorát připomenou, zase přijde kontrola území a zase se vrchnost nahněvá. Ostatní však mezi sebou přitakávali, že neustále žijí ve strachu, kdo z místních na tvrz opáleckou na ně bude žalovat, a to že podkopává důvěru mezi skláři v obchodě i v budoucích sňatcích jejich dětí.
 
Andreas rozhovory vyslechl ze síně, vstoupil do světnice a poklekl před slepce: „Nebudeme-li se bránit nahlas, nakonec pozbydem právo za právem, i to nejcennější naše - volit rychtáře z řad našeho lidu. Dali jste mi věrnost u sv. Anny tady na Zejbiši, a přesvědčili jste druhy naše z ostatních rychet celého Hvozdu Královského, abych za ně všechny mluvil. Pak teď toto právo nehasme, vždyť v nížinách se poddaným o našich právech může jen zdát.“
 
Stařec položil souhlasně vrásčitou dlaň Andreasovi na rameno, slov již nebylo třeba. Andreas nyní poprvé zasedl za stůl, vytáhl z truhličky druhý, tentokrát nepopsaný svitek a počal psáti císaři dopis s prosbou o potvrzení všech privilegií Králováků. „Až ta baba v punčochách na nás s družinou vod Vopálky přijde, budu mít na Hamrlíku milíř zažehnut a po nepsaném právu uhlířském ji ztrestám. Uhlí mi ta mrcha snad nezkazí!“ promluvil do ticha sklář, který písma neznal, zato dobrých vtipů na Juditu Kolowratovou (zástavní vrchnost Hvozdu) produkoval požehnaně, až jej Andreas musel rázně umlčet.
Vždyť nastalo svítání, kdy píší svému králi.
 

Předchozí - Následující>>
 
< Předch.   Další >
[Zpět]
[CNW:Counter]