 Eduard Bass ve svém románu Cirkus Humberto líčí prostředí cirkusu a osudy Václava Karase, jehož kořeny sahaly na Šumavu. Vaškův táta, starý Karas, patřil k mužům, kteří odcházeli za prací z rodné Šumavy do světa. I Karel Klostermann líčí ve svém románu Světák z Podlesí život mužů vyrážejících za obživou do dalekých končin. Podlesím přitom není míněna jen jedna vesnice, ale krajina od Nezdic, Strašína (vrch Sedlo a Ždánov) až k Volyni. Dalším místem, odkud se rekrutovali světáci, byl Zdíkov a příp. Stachy. Karasovi, o kterých Eduard Bass píše, však pocházeli z Horní Sněžné u Volar.
Odkud vlastně
vznikl název Světáci? Je to jednoduché, od faktu, že bloudili světem.
Políčka ve
vysokých nadmořských výškách nedávala možnost velké obživy a zajištění alespoň
trochu důstojného života zdejších obyvatel, hladových krků bývalo v domácnostech
mnoho . Tak se stávalo, že od 80. let devatenáctého století začali muži z šumavských končin vyrážet za prací
do světa. Živili se buď zedničinou anebo nacházeli své uplatnění u známých
cirkusů. 
Šumavští
chlapíci bývali proslulí svojí šikovností, disciplínou, umem, zkrátka měli
dobré jméno. U cirkusu se živili hlavně jako muzikanti. Cirkus je však
především svět manéže a zvířat, krásných kostýmů. A tak šumavští rodáci se
živili též jako stavěči (tenťáci), krmiči dobytka, práci tu měl zaručenou i
šikovný krejčí či holič.
Kdo by si
myslel, že chlap, který se neumí uživit doma a musí vyrážet do světa, nebude ve
vážnosti ostatních, ten by se hluboce mýlil. Světáci odjížděli na jaře, což
znamenalo, že veškerá starost o
hospodářství a chod domácnosti ležela na
ženách, muži přijížděli s podzimem domů.
Byli již netrpělivě očekáváni. Vždyť kolik událostí v těch
odlehlých končinách se stane? Život zde sestával z dřiny, odříkání, a
pokud lidé chtěli nějaké obveselení či rozptýlení, museli si zábavu připravit sami. A takový
světák se vracíval s dobrou náladou, kupou vzpomínek a zážitků, kterým ostatní
dychtivě naslouchali a spřádali představy o místech, která nemohli poznat.
V muzeu
Šumavy lze dosud spatřit zažloutlou fotografii, na které je František Kraml
z Lazen u Strašína s turbanem na hlavě a rouchem maháradži, který se
coby orientální krotitel snaží zkrotit slona.
Taková fotografie jistě tehdy vzbudila senzaci a při jeho vypravování beztak nikdo ani
nedutal, možná nějací výrostci naslouchali s otevřenou pusou a hlavou jim
běželo „To bych chtěl v budoucnu také zažít“. Kdo už se takové
úctě netěšil, na koho se už lidé dívali s určitým despektem, bývala žena,
která jezdila se zdejšími světáky do světa.
Bývala to svobodná dívka, která světákům prala, vařila, často si před
svatbou ušetřila velmi slušné peníze, ale ženicha pak často marně hledala.
A jaké že to
bývaly cirkusy a kam všude se světáci podívali??
Většina jmen
dnes už mnohým z nás nic neříká –
Hagenbeck, Sarasanni, Schneider, Busch, Gleich, Medrano, Strasburger.. . Ale
byla to i jména, která máme více v povědomí - jako Krone a Kludský. Kludští mají své kořeny v Pošumaví –
v Bukovníku. A místa? Světáci se podívali prakticky po celé Evropě – Rakousko, Německo,
Francie, slunná Itálie, Belgie, Rusko... Jedinou nevýhodou byla neznalost
cizího jazyka.
O světácích
kolovala také řada vtipů. Kryštof
Kolumbus přistál a v Americe a vítá ho domorodec slovy: „Vítám tě, já jsem ze Stach“.
Často docházelo
k situacím, které byly vtipné, ač zprvu vypadaly dramaticky. To když utekl takový tygr nebo jiná šelma
z manéže, vystrašení diváci šplhali po stožárech, jiní nekoukali napravo,
nalevo, utíkali kam se dalo (tady byl
světák ve výhodě, muzikanti seděli vysoko), tygr si to nakonec zamířil ven, do
stánku perníkáře. Pak cirkusáci vytvořili
jakýsi tunel, a tygra, nabaštěného voňavým perníkem, zahnali zpět do cirkusu,
zatímco o perníkáře se beztak pokoušely mdloby.
Nutno ještě
dodat, že v cirkuse panovala přísná pravidla, muzikanti museli být
vypulírovaní jako z alabastru, nohy museli při hraní mít do pravého úhlu, jinak
se pan direktor sakra zlobil, o nějakém falešném tónu nemohlo být ani řeči. 
Éra světáků
začala upadat s příchodem hospodářské krize a definitivně skončila
příchodem druhé světové války. Šikovných muzikantů,
kteří pokračovali v umění svých otců, však bylo dost. Třeba pan Karel Polata. Ten své knize Šumavští rodáci vzpomínají líčí
prvopočátky svého hraní, dětství strávené ve Zdíkově, i návštěvy mladičkého
Rudolfa Firkušného na letním bytě ve Zdíkově.
Nadarmo se
neříká, „co Čech, to muzikant“.
MIA,
Kulturní a zcestovalá redaktorka
|
