 Dneska ráno jsem si málem zlomila nohu na vlastních schodech. Viděla jsem venku sníh a tak jsem vyštrachala impregnaci ve spreji a jala jsem se jí štědře aplikovat na svoje 5 let starý kozačky. (Mám asi 8 párů nových, ale šetřím si je na potom. Až bude sucho. Takže asi na jaro, nebo do hrobu.) Jasně, že aerosol se usadí všude, nejen na botách. Naimpregnovala jsem si schody tak dokonale, že bych na nich mohla bruslit tvl.
No takže jak jsem pak došlápla na schod, jela jsem. Noha zůstala vzadu a já
slyšela křupání. V zoufalém boji jsem vyrvala zábradlí ze zdi a na schody se mi
vysypalo domácí mango kari s rýží, který jsem si nesla k obědu do práce. Ležela
jsem na schodech, na hlavě zábradlí, kterýho jsem se pořád kdovíproč držela, na
černým kabátu ostře žluté kari. Jeho kořeněná vůně se mísila s mým květinovým
parfémem a odporným smradem impregnace.
Hlavou se mi honila
jedna, jediná myšlenka. Vlastně dvě.
První: Ujede mi
autobus.
Druhá: Už na všechno
seru. Namouduši. Nechám toho. Končím.
Přestanu brát telefony.
Přestanu chodit do práce. Přestanu dělat věci, který nemám ráda s lidma, který
nemaj rádi mě. Přestanu s těma svejma pitomejma pozitivníma kecama o tom, jak
je všechno krásný, jak jsem vyrovnaná a mám všechno pevně v rukou. Velký hovno
mám v rukou. Vůbec nic nemám v rukou, kromě toho pitomýho zábradlí.
Můj život se odvíjí naprosto
neorganizovaně a zcela bez mého svolení se dějou věci, na který nemám žádnej
vliv, který nechci a nijak o ně neusiluju. Naopak věci o který usiluju se
vytrvale a umanutě nedějou.
Sedím na schodech a pláču na
rozlitým kari. Žlutá je barva naděje, říkám si. Moje schody jsou nadějeplný.
Takže přestanu.
Přestanu se bát, co se stane,
když se vším přestanu. Přestanu se prostě snažit. Hrát si na osud. Vymejšlet si
v hlavě konstrukty o tom, proč je zrovna tahle věc, nebo tenhle člověk pro mě
zásadní, pravý a jedinečný. Přestanu mít pocit, že jsem k něčemu předurčená. Že
se musím naplnit. Že takhle to přece nejde. Jde. Nejsem. Jsem jen další mizerná
existence. Tečka mezi miliardou dalších teček na Zemi.
Přestanu psát mezi řádky.
Přestanu se snažit každýho pochopit. Kdo se snaží pochopit mě? Aha? Řeknu vám
to. Vůbec nikdo. Přestanu si namlouvat, že mě má někdo rád. Asi největší
lidskej omyl. Většina z nás má ráda hlavně ten pocit, že nás má někdo rád. A
proč? Protože se sami neumíme mít dostatečně rádi. Je tak? Je. Kolikrát vám
někdo napsal - potřebuju tě. A udělalo vám to dobře? Udělalo. Bodejť by taky
ne. Je to fajn, když vás někdo potřebuje. Konečně na světě k něčemu jsme! To,
že nás někdo potřebue nám teprve dává hodnotu. Bingo. 
To je přece celý nemocný.
Potřebovat můžete ledatak na záchod. Člověka musíte milovat, aby to mělo
nějakej smysl. Umíte to? Víte vůbec, co to je milovat? Rozeznáte mizernou a
prachsprostou touhu od lásky? Závislost od lásky? Potřebu od lásky? Setrvačnost
od lásky? Sebeobětování od lásky? Zodpovědnost od lásky? Kdo z vás to dokáže?
Já asi ne. Já už nevím. Po tom všem co mám za sebou, nevím. A přitom láska za
to stojí. Jako jediná. Abychom jí poznali. A udělali jí místo v našem krátkým
životě.
No nic. Tohle všechno mi
prolítlo hlavou na těch schodech. Chápete to? Jsem ještě normální a nebo už ne?
Jak se říká, že v okamžiku smrti vám proletí hlavou celej život. Víte, že je to
pravda? Jednou se mi to stalo, když jsem myslela, že umírám. Točila jsem se v
autě na dálnici D1, střecha, kola, střecha, kola... svodidla, škarpa. Ticho.
Tak při tom otáčení, při tom praskání skel a mačkání plechu mi hlavou proletěl
celej můj život. Viděla jsem se jako malá, viděla jsem svýho dědu, školku,
školu.. mámu a tátu. Neumřela jsem, nakonec.
A ani dneska na těch schodech
jsem si nic nezlomila. Jen jsem se strašně lekla, že bych mohla. Že nemám
kontrolu nad tím, co se děje. Nejvíc bolí strach, říká se. A mě už to nebolí.
Nebojím se, protože vím, že nakonec bude všechno dobrý. A jestli to teď není
dobrý, ještě to není konec.
LOVE YOU ALL
“Neohrožená žena”
|
