20. A život jde dál   - Štědrý den nezačal moc vesele, protože jsem ve vaně našla rybu, jak plave břichem nahoru. „Pánové, utopil se nám kapr,“ oznámila jsem stručně. „Nevadí, klidně ho vykuchej, to se nic nestane,“ prohlížel ho děda. „Kdepak, odmítám konzumovat cokoliv, co nám za záhadných okolností umřelo v koupelně,“ prohlásila jsem pevně a šla jsem obalovat řízky.

Děda trochu bručel, ale já jsem odpoledne při venčení psa nenápadně zaskočila k rodičům a dva kousky osmažené ryby jsem mu přinesla, aby byl spokojený.

Michala už kotník tolik nebolel, tak dopoledne odjel domů, prý balit dárky, a vrátil se až k večeři. Byla jsem ráda, protože moje myšlenky odbíhaly každou chvíli ke Ctiborovi, a Michalovy narážky, dvojsmyslné řeči a snaha o letmé dotyky, mi nebyly zrovna příjemné. Nechtěla jsem ničím kazit vánoční atmosféru, ale nakonec se mi konfliktu stejně nepodařilo zabránit. Došlo k němu večer, když už byly rozdané dárky. Aspoň jsem si myslela, že už jsou rozdané, ale Michal vyrukoval ještě s jedním, který si nechával nakonec. Tvářil se záhadně a podával mi obálku.

Když jsem ji otevřela, pochopila jsem, jaká to byla chyba, pozvat Michala na Vánoce k nám. Měli jsme se domluvit, že si Jolanku vezme třeba na Štěpána, protože takhle jsem v něm zřejmě vzbudila naději, že ho chci zpět. Obálka totiž obsahovala tři poukazy na lednovou dovolenou na Kanárských ostrovech. Čekal na mou reakci, ale já jsem se jen rozpačitě usmála a chvíli jsem nevěděla, co mám říct.

„Co tě to napadlo?“

„Ty nemáš radost?“

„Měl ses se mnou nejdříve poradit, Michale.“

„Přece jsi vždycky chtěla, abychom letěli za sluníčkem, když je u nás zima. A taky bychom měli využít toho, že Jolanka ještě chodí do školky. Příští rok už to bude složitější, když bude v první třídě.“

„To máš pravdu, klidně leťte, užijte si to, ale já zůstanu doma.“

„Proč, prosím tě?“

Nenápadně jsem Michala odmanévrovala do kuchyně, abychom si mohli promluvit jen sami dva. Jolanka byla sice zabraná do dárků a nevěnovala nám pozornost, zato děda mi visel na rtech a čekal, co Michalovi odpovím. O Ctiborovi zatím nic nevěděl a tak evidentně nechápal, co mám proti dovolené.

„Neblázni, k ničemu tě to nezavazuje. Jen jsem chtěl, abychom byli chvíli pohromadě v jiném prostředí.“

„Ne, prostě to nejde.“

„Proč by to nešlo?“

„Budu se vdávat.“

Chvíli vypadal zmateně a pak začal pobíhat po kuchyni sem a tam. I na bolavý kotník zapomněl.

„Jak to? Vždyť s nikým nechodíš, tak jak se můžeš vdávat?“

„Ale já ti přece nejsem povinna vůbec nic vysvětlovat, Michale.“

„Myslel jsem si, že budeme zase rodina,“ chytil mě za ramena.

„No vidíš, a já si to nemyslela ani na vteřinu. Jednou mi to úplně stačilo.“

Zatnul zuby a rychle sbíral svoje věci.