„A vám taky pěkně děkuju, že jste mi nic neřekl,“ houknul na dědu, mávl rukou a zabouchnul za sebou dveře. Ani se nerozloučil s Jolankou. Ta naštěstí měla zrovna starost, jak vecpat Meginu do nového fešáckého oblečku od Ježíška. Moc jí slušel, ale chodila v něm, jako kdyby měla místo všech nohou dřevěné protézy. Vypadalo to hrozně legračně.

„Co jsem mu neřekl?“ zeptal se děda.

Nezbylo mi, než mu povědět o Ctiborovi, což jsem rozhodně neměla v plánu, dokud tam Věra ještě bydlela, ale nedalo se nic dělat. Později jsem přemýšlela o tom, jestli bych reagovala stejně, kdyby mě Ctibor nepožádal o ruku.

Jela bych na dovolenou s Michalem? Možná ano, ale zbytečně by se všechno zkomplikovalo. Najednou mi ho bylo i líto, ale opravdu jen na malou chvilku. Naštěstí, protože se časem ukázalo, že to všechno bylo zase jenom divadlo. Druhý den mi volal, aby mi sdělil, že jsem bezohledná, když jsem připravila dítě o výlet k moři.

„Však klidně leťte a vezměte s sebou třeba babičku, já přece Jolance v ničem nebráním,“ ohradila jsem se. Vzpomněla jsem si, jak Michalova máma vždycky litovala, že ještě nikdy neseděla v letadle, protože její manžel měl z létání panickou hrůzu. Jen něco zabručel a položil telefon. Nejen, že dcerku nikam nevzal, ale dalšího půl roku se jí ani neozval.

Ještě před Silvestrem se stěhovala Věra. Přišla se rozloučit a Jolance darovala na památku plyšáka. Velkého fialového slona. Popřála jsem jí hodně štěstí, na nic jsem se nevyptávala a ona nic nevysvětlovala. Jen mi poděkovala, že jsem jí vlastně pomohla udělat krok ke změně, ze které měla celé roky strach.

Ještě mezi dveřmi mi pak zašeptala, že kdybych si to přece jen rozmyslela, ať se kdykoliv ozvu, prý bude čekat. Byla krásná a milá, myslím, že na ni nikdy nezapomenu.

Ctibor se nastěhoval zpět domů a začal přemýšlet o tom, že by se časem mohly oba byty propojit. Děda nebyl proti, kdyby to tak šlo zařídit. Jolanka byla se Ctiborem kamarádka už dávno, takže byla z jeho časté přítomnosti doslova nadšená. Najednou bylo všechno kolem mě krásné a růžové.

Jak už to tak v životě bývá, v takové chvíli většinou přijde nějaká pohroma. Tentokrát měla podobu další mozkové příhody, která postihla našeho dědu. V jednu chvíli se chystal na výlet za paní Jindrou a v další chvíli se zmateně motal po bytě a nepoznával nás. Místo do Bíteše cestoval do Bohunické nemocnice, kde si ho nechali.