 Milý tati. Tatínku. Tak jsem ti nikdy neřekla. Sranda, ne? Protože tys mi nikdy neřekl holčičko moje. Neřekl jsi mi ale ani Evi. Natož Evičko. Asi. Mohlo by to být tím? Nevím. Nikdy jsi mě neobjal. Neumíš mi dát pusu. Nikdy jsem od tebe neslyšela, že mě máš rád. Nikdy jsi mě nepochválil. Nikdy jsi mě neuhodil. Takže vlastně asi můžu být ráda. Určitě jsou na světě mnohem horší tatínkové, než jsi ty.
Někdy pláču do sebe,
když vidím malé holčičky, jak visí tátovi kolem krku a ten taje jako ledovec, a
pak větší holčičky, který jsou ve všem skvělý a táta se dme pýchou jako páv. Ty
ses nikdy nedmul a já si uložila, že to je proto, že prostě nejsem v ničem
dobrá. Nejsem dost. Když jsem dodělala vejšku, řekl jsi mi, tak, a teď si běž
udělat nějakou normální školu. Nikdy tě nezajímalo, jak se mi ve škole daří.
Když jsem si našla práci, byla jsem na sebe hrdá. Ale jen chvilku. Jen než jsi
mi řekl, že s takovým platem budu do smrti chudá, a že to snad nemyslím vážně.
Nikdy tě nezajímalo, jestli mě ta práce baví. Když jsem si našla kluka, řekl
jsi mi, že dva zoufalci spolu nesmí být. Že si musím najít někoho, kdo není
neschopnej, když už jsem neschopná já. Když jsem si našla jinýho, vadilo ti, že
nemá řidičák a tak mi to začalo vadit taky. Pamatuju si, jak jsi na mě křičel,
že to je závažný problém. Nemít řidičák. Nikdy ses nezeptal, jestli mě má rád a
já jeho.
Naučila jsem se, že je jedno
jaká jsem, co dělám a s kým jsem, nikdy to nebude ok. Nikdy nebudu v pořádku.
Nikdy jsi mi nevěřil a naučil jsi mě si nevěřit. Naučil jsi mě si o sobě
myslet, že na to co chci, nemám. Stala se ze mě profesionální dokazovatelka.
Snažím se dokázat všem, že jsem hodna jejich lásky a snažím se to dokázat i
sama sobě. Skládám důkazy vydobyté v potu tváře na oltář podmíněné lásky, která
stejně nepřichází. A mě už došly síly.
A víš co je na tom celým
nejvtipnější, tati? Že si hledám chlapy jako jsi ty. Chladný. Drsný chlapy.
Zvenku. Zevnitř nejistý, vyplašený králíčky, kteří si neví rady sami se sebou, a
myslí si, že je zachráním. Opakovaně se zamilovávám do chlapů, kteří neumí dát
žádným způsobem najevo své pocity. Neumí mě pochválit, neumí mě pohladit, neumí
říct ani udělat nic, co by spustilo vláhu do vyprahlý zahrady mýho srdce,
protože sami potřebují průtrž mračen. Vím to a přesto nepřestávám hledat chlapa
jako jsi ty, který napraví to, cos ty pokazil. Hledám tě ve všech těch
chladných mužích, a žebrám, prosím o lásku stejně zoufale, jako kdysi ta malá
holčička prosila tebe.
Naučila jsem se být drsná
holka. Vostrá. Naučila jsem se chlapy stírat jako zmrzlou jinovatku na skle.
Naučila jsem se nedávat najevo svoje city. Když už to náhodou udělám, cítím se
najednou slabá, zranitelná. Cítím se dokonale a absolutně nahá. Jsem mistryně
cynismu a ironie. Je to štít, který neodkládám. Jedním mávnutím jsem umístila
muže ke svým kotníkům, protože jen tam mi nemohou ublížit. Ale zapomněla jsem,
že si jich tam nemohu ani vážit.
V mojí duši se odehrávají
shakespearovská dramata a moje tvář zůstává nehybná. Moje srdce hoří a můj
mozek hasí, aby proboha někdo nezahlédl kouř.
A nakonec: Trvalo mi skoro
40 let, než jsem na tohle všechno přišla. A přesto věřím, že není pozdě naučit
se znovu to, co umí děti. Milovat bez předsudků, bez podmínek, beze strachu.
Milovat sebe i tebe, nebát se to říct. Lásku dávat, přijímat a NIKDY o ni
neprosit.
I LOVE YOU, tati. I přes to. NEOHROŽENÁ ŽENA
|
