19. Fousaté mimino - Vánoce už byly za dveřmi. Ctibor se připravoval na to, že si od nového roku otevře vlastní praxi v Brně a zatím si pronajal aspoň garsonku v centru, ve které jsme se scházeli. Tajně, protože jsem nechtěla Věru ranit ještě tím, že by měla před očima naše štěstí, když si všechno představovala úplně jinak. Byt v našem domě byl sice Ctiborův, ale dohodli se spolu, že tam Věra zatím ještě zůstane.

Z toho jsem moc velkou radost neměla, ale naštěstí už žádné další pokusy o sblížení neproběhly. Začaly jsme s Jolankou vyrábět vánoční výzdobu. Její podíl spočíval hlavně v tom, že ovázala Megi stříbrným řetězem a Jeníkovi na klec připevnila baňku ve tvaru ptáčka. Útočil na ni tak dlouho, až spadla na zem a rozbila se. Rychle jsem běžela do komory pro smetáček, aby si Megi neporanila tlapku. Srazila jsem se s dědou, který právě otvíral dveře na chodbu.

„Ty někam jdeš, dědo?“ zarazila jsem se při pohledu na jeho úbor.

Měl podvlékačky, podkolenky s podvazky, přes domácí kostkovanou košili sako a na hlavě klobouk.

„Jen dolů do obchodu, v úterý tam vždycky vozí ty dobré kokosky, tak jich pár přinesu.“

Ve vedlejším domě vznikl z bývalé kočárkárny krámek, který provozovala kulaťoučká paní Vejtasová. Náš děda měl dokonalý přehled o tom, co je tam kdy dobrého na zub. V jeho případě doslova, protože už mu zůstal jen jeden dole.

Protézu nenosil, neboť ho údajně tlačila, ale tím jedním sólistou a dásněmi utloukl bez problémů všechno, i tu tvrdou kokosku.

„Nezapomněl sis obléct kalhoty?“ zeptala jsem se opatrně, aby se necítil hloupě, že jsem odhalila jeho počínající sklerózu.

„Stačí sako, vždyť ona stejně přes pult ten spodek nevidí,“ prohlásil děda s železnou logikou. To, že ho všichni ostatní lidé v krámě vidí docela dobře, už mu připadalo nepodstatné a odkráčel takto vymustrovaný nakupovat.

„Mamíí, Megina sežrala všechny ty čokoládové panáčky a nenechala mi ani jednoho,“ křičela Jolanka.

Běžela jsem zpět do našeho pokoje a opravdu, z celé misky vánočních mužíčků zůstaly jen kousky ožužlaného staniolu. Hlavou mi bleskla informace z rádia, že tabulka čokolády může zabít psa velikosti kokršpaněla, protože prý je pro ně jedovatá.

 „Kde je?“

 „Tady,“ táhla mě dcerka k posteli. Naše malá psinda ležela zavrtaná v peřině, že ji ani vidět nebylo.

„To sis pochutnala, viď, ty loupežnice.“ Ani se nezvedla, jen se jedním okem koukla co se děje a hned zase usnula. Měla plné bříško a spokojeně odfukovala. Usoudila jsem, že tyhle figurky nemají naštěstí s poctivou čokoládou moc společného a nechala jsem Megi odpočívat. Jeden den nežrala, prohnali jsme ji po sněhu a bylo dobře.

Naše Meginka kradla programově. Co nešlo sežrat, běžela vyměnit. To já jsem ji tak hloupě naučila, protože vždycky když přinesla nějakou Jolančinu hračku nebo ozdůbku, nabídla jsem jí pamlsek, když mi věc pěkně odevzdala. Byla jsem ovšem překvapená, když jsem později zjistila, že Megi ve své malé psí hlavičce dokonale pochopila pravidla výměnného obchodu. Jakmile se jí podařilo uloupit věc, které si obzvláště cenila, musela jsem přitlačit.

Už nestačilo malé kokinko, ale šla jsem pro piškot nebo dokonce do ledničky pro kousek salámu, aby teprve potom byla ochotna svůj úlovek vyměnit.