V našem pokoji jsem našla Jolanku, jak spí schoulená na koberci u psího pelíšku. Opatrně jsem ji přenesla do postele.

Megi se probudila a začala naříkat. Vzala jsem ji s sebou do kuchyně a postavila na kojeneckou podložku, kterou jsem zakoupila za účelem nácviku venčení. Nevím, jestli to tak rychle pochopila nebo se jí tak moc chtělo, ale vyčurala se okamžitě na určeném místě.

Pochválila jsem ji a odměnila.

Když jsem však Megi později uložila do pelíšku, začala tam zoufale naříkat. Přitáhla jsem si ji k posteli a spustila k ní ruku.

Pomohlo to, ale jen na chvíli. Moje předsevzetí související s výchovou psíka vzalo za své a já si to nešťastné klubíčko vzala k sobě pod peřinu, aby netesknilo po mamince.

Chtěla jsem si přemýšlet o Ctiborovi, ale jak jsem byla za celý den unavená, stačila jsem si jen vrátit ten krásný pocit, když mě držel za ruku a usnula jsem jako zabitá. Tentokrát se mi o něm ani nezdálo.

V dalších dnech jsem se snažila oběma sousedům raději vyhýbat.

U Ctibora to nebylo tak těžké, když nebyl přes týden doma, ale Věra už mě dvakrát upomínala, ať si přijdu vyzkoušet rozešitý overal. Jenže tohle já prostě neumím. Copak se mohu tvářit jako kamarádka, když mám plnou hlavu jejího manžela?

Věra je fajn holka a tohle si ode mě nezaslouží. Nic se ještě nestalo, a už bych se před ní nejraději propadla sto sáhů hluboko.

Ale co teď? Ke všemu jsem měla s oběma rozepsané články. S Věrou jsme začaly radit čtenářkám, jak správně maskovat nedostatky postavy pomocí správně zvoleného oblečení a Ctibor mým prostřednictvím předával svoje zkušenosti fyzioterapeuta.

Trávili jsme díky tomu v poslední době dost času společně.

Skoro čtrnáct dnů se mi dařilo vymlouvat, ale pak se na mobilu ukázaly dvě zprávy téměř současně:

„POTREBUJI S TEBOU NUTNE MLUVIT, MUZEME SE NEKDE SEJIT?“ psal Ctibor.

„STALO SE NECO? VSECHNO POLOZ A PRIJD SI VYZKOUSET TEN NOVÝ MODEL, AT TO MUZU DODELAT,“ přišlo od Věry.

Byla sobota odpoledne, Jolanku si vzal Michal na celý víkend ke svým rodičům i se štěnětem a děda poklimbával po obědě.

No nic, nemůžu dělat napořád mrtvého brouka. Zvedla jsem se a šla zazvonit na Věru.

„No sláva, už jsem myslela, že jsi nemocná nebo naštvaná, že nekomunikuješ,“ spustila na mě Věra hned ve dveřích.

„Ale ne, jen mi šéf nadělil práci i za kolegyni, tak nebyl čas. Do toho to štěně… Kde máš Ctibora?“ nakoukla jsem do obýváku.

„Není tu a už nebude. Dohodli jsme se na rozvodu.“

Ztuhla jsem a mozek začal fungovat na zvýšené obrátky. Klid, určitě nic radikálně neřešil proto, že jsme se jednou drželi za ruku, to je nesmysl.

„Proč?“ zeptala jsem se opatrně.