„Vyberte si, jakého chcete, ale rád bych jel pro štěně s vámi a samozřejmě ho zaplatím,“ byl Michal hned ochotný.

„Fajn, tak já se podívám po inzerátech a pak ti dám vědět,“ ukončila jsem rychle hovor v obavě, aby nepřišla řeč na tu noční zprávu. Co si vlastně myslí? Že si odskočí z manželství za milenkou a pak, když ho přestane bavit nebo mu uteče, tak se zase vrátí zpátky? Takhle to rozhodně nefunguje. Aspoň u mě tedy ne. Nevím, co bys musel udělat, abych tě začala znovu milovat. A důvěra, ta vzala za své jednou pro vždy.

A může vůbec existovat láska bez důvěry? Pochybuji, to potom už přece není pravá láska. Pro mě je teď hlavně důležité, že se nehádáme a v klidu se dohodneme na všem, co se týká Jolanky.

Vyzvedla jsem dcerku ze školky a její štěbetání zahnalo myšlenky na Michala. Jasným hláskem mi začala zpívat písničku, kterou se naučila ve školce. Vždycky jsem si myslela, že hudební sluch je vrozená záležitost. Jedna lékařka, specialistka na tyhle věci však v rozhlase tvrdila, že schopnost opakování tónů se rozvíjí u dítěte do šesti let. Později už to jde jen velmi ztuha. To znamená, že je velmi důležité, aby maminka dítěti hodně zpívala, pokud to umí, pouštěla mu hudbu a aby se s dětmi v tomhle směru dobře pracovalo i v předškolních zařízeních. V Jolančině školce to brali opravdu poctivě.

Když jsme vešly do domu, paní Pravítko právě vytahovala poštu ze schránky. Napadlo mě, že bych mohla využít situace, ale Jolanka mě předešla.

„Teto, víš, že nám umřela Cecilka?“

„Joli, nemůžeš paní Hronové říkat teto, to se nehodí.“ Ještě, že jí neřekla Pravítko, to by byl trapas, proběhlo mi hlavou.

„To nic, my se totiž s Jolankou známe, pan Pupp už nás představil. Klidně mi může říkat teto, to vůbec nevadí. A jestli dovolíte, já jsem Věra,“ natáhla ke mně ruku.

„Helena, moc mě těší,“ překvapila mě její vstřícnost.

„Já už jsem chtěla mockrát zazvonit a pozvat vás na kávu. Babička mi o vás tak často vyprávěla, že mám pocit, jako bychom se znaly už dávno. Přijdete na tu kávu?“ podívala se na mě tázavě velkýma zelenýma očima.

Tedy spíše jedním, protože přes druhé se jí svezl pramen vlnitých nazrzlých vlasů. Byla to velmi krásná žena.

„Přijdu moc ráda,“ usmála jsem se.

„Tak třeba kolem šesté? A Jolanko, ty přijď taky, povíš mi, co se stalo Cecilce a můžeš si prohlédnout naše rybičky,“ mávla nám ve dveřích a zmizela.