Vzpomněla jsem si totiž na papouščí pravidlo, že všechno řídí ten, který sedí nejvýš. Jeník si poslušně vylezl na můj ukazováček. Bylo vidět, že je tak naučený. Z prstu se mi po rukávu vyšplhal na rameno a tam už zůstal, aby bedlivě sledoval všechno, co jsem dělala. Když jsem si sedla, skláněl hlavičku, aby ho Jolanka mohla lechtat za krkem. Potom roztahoval křídla a spokojeně vrněl, když ho pod nimi hladila.

Všechno bylo fajn, dokud jsme se ho nepokusili zase zavřít do klece. Když jsem ho tam chtěla vložit, vždycky mi v poslední chvíli ulétl z prstu na druhý konec místnosti. Nenechal se nalákat ani na dobroty. Potom nejednou dědovi došla trpělivost a hodil po letícím ptákovi utěrku. Ta ho přinutila přistát na podlaze, kde ho chtěl děda chytit do ruky.

„Nedělej to, bude se tě bát,“ vykřikla jsem, ale v dědovi se probudil lovec. Klekl na kolena a už ho skoro držel, ale papoušek mazal i s utěrkou pod stůl. Děda za ním. Papoušek pokračoval pod židli, děda si lehl na břicho a šátral.

V tu chvíli se Jendovi podařilo vystrčit hlavu a pustil se zobanem do dědovy ruky.

Ten se dal za hlasitého nadávání na ústup a Jolanka se rozplakala.

„Takhle na něj nemůžeš, dědo, vždyť je celý vystresovaný. Raději ho necháme puštěného, však on se do klece vrátí, až bude mít hlad. Teď si ho vůbec nevšímejte, ať se uklidní. Zajdu na chvíli k sousedce a potom se mrknu na internet, třeba tam najdu nějaký recept na zavírání ptáků do klece.“

Díky Jeníkovi jsem ani nestačila mít obavy ze seznamování se sousedem. Najednou jsme stáli v jejich obýváku proti sobě a podávali si ruku. Zase ten úsměv a mně se na chvíli stáhlo hrdlo. Naštěstí už šla Věra s kávou a napětí brzy opadlo, protože Ctibor byl příjemný společník a debata nevázla.

Jen jedna věc se mi zdála zvláštní. Oni se mnou nemluvili jako pár, ale vždycky každý sám za sebe.

Jakoby spolu soutěžili a přetahovali se o mou pozornost.

„Také bychom mohli společně někam vyrazit,“ navrhla Věra. „Co zítra? Vezmi s sebou přítele a zajdeme třeba do kina a pak někam na tanečky, co říkáš?“

Na moment jsem se zarazila, protože mi došlo, že se mě Věra takhle zaobaleně ptá, jestli mám chlapa. Když řeknu, že se přítel nekoná, nebude mít zvýšený strach o manžela? Ale předstírat, že ano? To je přece nesmysl, určitě ho budou chtít poznat.

„Zítra se mi to zrovna nehodí, nezlobte se. Nemám hlídání pro Jolanku a taky musím odevzdat práci v redakci. Budeme to muset odložit,“ odpověděla jsem trošku diplomaticky, ale vlastně to byla pravda.

Před odchodem mi ještě Ctibor poradil, že když nechám doma zhasnuto, podaří se mi dát papouška bez problémů do klece, protože v šeru skoro nevidí, tudíž neuletí.

Měl úplnou pravdu. Jeníček seděl na opěradle židle, a když jsem mu opatrně opřela prst o bříško, tak na něj nastoupil a nechal se v klidu odnést do klece.

Stejným způsobem jsme to praktikovali i v dalších dnech, ale dědovi už neodpustil.

Na rameno mu sedal, hlavně když jedl něco dobrého, ale jeho ruky se už navždy bál.

Zato mě si vybral za manželku.