Když jsem v pátek vedla Jolanku ze školky, už za dveřmi bytu jsme slyšely divné zvuky.

V kuchyni nás pak čekalo velké překvapení, které nás hlasitě zdravilo: „A-ój, A-ój!“

V Cecilčině kleci trůnil středně velký papoušek, který vypadal jako vystřižený z reklamy na Lego. Zelená křídla, dlouhý modrý ocas, červené bříško a žlutá hlavička. Na ní černá, bíle orámovaná očka a pořádný černý zoban. Zvědavě na nás koukal, poskakoval a pořád zdravil.

„Ahoj, ty barevná hlavo, kdepak ses tu vzal?“ blížila jsem se pomalu ke kleci, aby se nevylekal.

„Já jsem tu místo Cecilky, aby nebyla Jolanka smutná,“ odpověděl za něj děda, který nás pozoroval ze svého pokoje. „Sehnal mi ho Tryskáč, od nějakého kamaráda. Tady je k němu návod, nebo co,“ podával mi několik papírů.

Vyčetla jsem z nich, že jde o mladého samečka druhu Aratinga Jenday, z čehož vyplynulo, že se bude jmenovat Jenda. Také tam bylo napsáno, že je ručně dokrmovaný, tudíž ochočený a zvyklý trávit většinu času mimo klec. Potom následoval doporučený jídelníček, několik dalších rad a také účet. Proboha, vždyť ten náš děda za něj dal skoro celý důchod a já ho podezřívala, že vráží peníze do milenky.

Jolanka nadšeně hopsala kolem klece, ale pak se najednou zarazila a vmáčkla se do kouta.

„Copak je Joli? Líbí se ti ptáček?“ ptal se ji děda.

„Líbí,“ pípla.

„Tak co se děje,“ sklonila jsem se k ní.

„Ale to už mi teď děda nedovolí toho pejska,“ šeptala mi.

„Neboj se, přece ti to slíbil, a co se slíbí, to platí. A teď honem utíkej dědovi pěkně poděkovat.“

Najednou začal papoušek strašně hlasitě a nepříjemně vřeštět. Napadlo mě, že se lekl červené utěrky, kterou jsem vzala do ruky. Červená barva totiž v přírodě signalizuje nebezpečí a zvířata na ni podle toho reagují. Schovala jsem ji za záda, ale papouch křičel dál.

„To z nás budou mít sousedi radost,“ konstatovala jsem.

„Určitě už chce jít ven z klece,“ usoudila Jolanka a začala ji otvírat.

„Počkej, nejdříve by si měl zvyknout na nové prostředí a hlavně na nás, co myslíš, dědo?“

„To máš fuk, no tak si bude zvykat venku z klece,“ prohlásil děda a šel zavřít okno.

Sotva Jolanka otevřela dvířka, Jenda okamžitě vyšplhal na klec a frr – rovnou na dědovu holou lebku. Koukal na nás shora a něco si brblal. Děda měl roztažené ruce, vykulené oči a bál se pohnout.

„Ale prosím tě, ty bys nám tady chtěl velet? Tak na to rychle zapomeň. Pojď – nastup!“ nastavila jsem před něj prst.