 Znáte takový ty večery, kdy si pustíte na HBO automatické přehrávání a sjíždíte jeden díl úplně připitomělýho seriálu za druhým, i když už máte mezi víčkama narafičený sirky? Víte, že jediný, co teď potřebujete je spánek. Usnout a nic nevědět o světě. A přesto nezhasnete, protože máte strach, co se stane, až bude všude ticho a tma?
Řeknu vám, co se stane. Zůstanete v pokoji, bytě nebo domě úplně sami. A co
hůř, sami se sebou. Váš dech, bušení vašeho srdce. Vaše myšlenky, který se jako neřízená střela řítí tím nejhorším směrem a
nejde je zastavit.
Podíváte
se do tváře všem svým strachům z takové blízkosti, že stejně neusnete.
Ještě před pár lety by mě ani nenapadlo, že někdy budu sbírat
odvahu prostě zhasnout světlo. Myslela jsem, že je to problém malých dětí,
které se bojí bubáků. Divný. Už dlouho nejsem malá.
Jaký je vlastně rozdíl mezi mým dospělým já a malou holčičkou, která v noci
pláče sama v nemocnici. Dívá se skrz studené mříže kovové postýlky a její tak
smutno a má strach, protože někdo cizí jednoduše zhasnul.
Pamatuju si, že jsem se z oken té nemocnice dívala na zelené kopulky kostelů,
které se třpytily v oranžovém světle pouličních lamp a srpku měsíce. Vidím sama
sebe. Malinkou, vystrašenou holčičku ostříhanou na kluka, která druhý den
nechtěla vidět maminku, protože se bála, že už jí nechce, když ji tam nechala.
Bála se taky, že bude plakat a všichni to uvidí. Schovala se pod peřinu a
nechtěla vylézt. A pak stejně plakala. A maminka jí objala a bylo dobře.
Jaký je tedy ten rozdíl? Vůbec žádný. Jsem to pořád já. Tatáž malá holka, která
je jen schovaná v těle velký holky. A úplně stejně jako před lety má pocit, že
ji někdo někde nechal, zapomněl na ni a odešel. Úplně stejně se taky stydí
plakat před někým i sama před sebou. Stydí se říct: Mám strach. Je mi strašně
smutno. Bolí mě to. Potřebuju....
A tak pláče jen když se zhasne.
Každý další den, když ta velká holka vstává, snídá, obléká se a
vyráží na cestu do světa, ta malá doufá, že možná dneska ji konečně uvidí ten,
kdo ji tehdy někde zapomněl.
A obejme jí takovou, jaká opravdu je. Protože jen proto, že
vyrosteme, nestáváme se někým jiným.
LOVE YOU ALL - všechny malé holčičky a kluky, kteří se dneska v
noci taky bojí zhasnout. NEOHROŽENÁ ŽENA
|
