15. - Soused - „Maminko, já bych chtěla pejska,“ žadonila Jolanka, když jsem v sobotu ráno rozčesávala její dlouhé medové vlásky.  „Jen přes mou mrtvolu,“ zabručel děda, který si zrovna drobil rohlík do bílé kávy.  „Tak to abychom začaly přemýšlet nad nějakým nehlučným způsobem vraždy,“ zasmála jsem se.

Jolanka se na mě nechápavě podívala. „Uvidíme, Joli, to se musí dobře promyslet. Teď si běž připravit pár hraček do kufříčku, pojedeš na návštěvu k tatínkovi.“

Jolanka se zarazila, protože Michala viděla naposledy tak před čtyřmi měsíci. Stýkal se s ní málokdy. Zřejmě se to jeho přítelkyni Ivetě nelíbilo a on se přizpůsobil, místo toho, aby aspoň občas fungoval dál jako táta. Mrzelo mě to, ale předpokládala jsem, že ho jednou bude takový přístup pořádně mrzet. Alimenty naštěstí chodily pravidelně a Jolanka se po tátovi zatím neptala, tak jsem si tím zbytečně nelámala hlavu.

Minulý týden však Michal volal hned dvakrát a chtěl Jolanku na celý víkend. Nakonec jsme se domluvili jen na sobotu, aby to na ni nebylo najednou tak moc.

„Heleno, neblázni, já tady žádného darmožrouta nechci. Pes má být u boudy a ne v paneláku,“ vytrhl mě děda z přemýšlení o Michalovi. „Ale vždyť ti sem nikdo nechce nastěhovat dogu nebo vlčáka. Je přece spousta maličkých pejsků do bytu. Nediv se, Jolanka byla se psem od narození a když jsme přišly o Olivera, přilnula k Blackovi v Ostrově. Teď, když jsme tam musely nechat i kočky a králíka, tak jí samozřejmě chybí.“

Děda se zvedl od stolu, vytáhl z ledničky kus slaniny a řádně zakrojil.

„Bude ti zase špatně.“

„Bez obav, holčičko, já nejsem králík, abych věčně chroustal tu tvoji zeleninu. To by mě zabilo dřív než kus špeku.“

Po téhle stránce jsme spolu trošku bojovali. Byla jsem zvyklá vařit poměrně zdravě, ale děda byl měl raději klasiku. Vyžadoval omáčky, knedlíky, pečený bůček, zasmažené polévky, kynuté buchty a další kalorické bomby.

Prostě stará dobrá babiččina kuchyně. Navíc jsem vždy zastávala názor, že jídlo má nejen skvěle chutnat, ale i vypadat. Ne tak náš děda. Když jsem nachystala jídlo, častokrát řekl, že zrovna nemá hlad a jídlo shrnul z talíře do rendlíku, aby si ho prý mohl později ohřát.

To udělal tak, že pod rendlíkem zapálil plyn a míchal lžičkou tak dlouho, až vznikla teplá hmota neurčité barvy. „Však se to v žaludku stejně všechno smíchá,“ tvrdíval, když jsem nad jeho počínáním kroutila hlavou. Mnohokrát jsem se snažila dědovi vysvětlit, že si jídlo může ohřát pohodlně v mikrovlnce, ale tu odmítal používat. Děsila ho prudkým otvíráním dvířek a cinkáním.

„Heli, nevadilo by ti, kdybych jí toho pejska koupil já?“ zeptal se Michal, když mi večer předával Jolanku.

„To jsou předčasné plány. Nejdříve musíme zpracovat dědu, protože ten žádného psa v bytě nechce. Také bych se raději nejdříve poradila s Natálií, jakou malou rasu by nám doporučila.“

„Dobře, ale buď tak hodná a dej mi pak vědět. Jak se vlastně Natálii daří?“

Vyprávěla jsem Michalovi o jejím novém vztahu a on jen pokyvoval hlavou.

„A ty?“ zeptal se najednou a podíval se mi tázavě do očí.

„Co já? Po smrti babičky bydlíme u dědy a staráme se o něj, ale to přece víš,“ ukončila jsem rychle debatu, i když mi bylo jasné, nač se ptal.

To je najednou zájmu, že by měl problémy s Ivetou? Ne, že bych mu to nepřála za to, co nám udělal. Bylo to ovšem docela pravděpodobné, protože si chtěl Jolanku vzít i příští týden, aby spolu navštívili jeho rodiče.