O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...
Kontakty
| Napište nám |
| Poradna Kudlanky |
| Právní poradna |
Hubnutí s Kudlankou
Související články
- DARMOŽROUTI - I.
- DARMOŽROUTI - II.
- DARMOŽROUTI - III.
- DARMOŽROUTI - IV.
- DARMOŽROUTI - V.
- DARMOŽROUTI - VI.
- DARMOŽROUTI - VII.
- DARMOŽROUTI - VIII.
- DARMOŽROUTI - IX.
- DARMOŽROUTI - X.
- DARMOŽROUTI - XI.
- DARMOŽROUTI - XIII.
- DARMOŽROUTI - XIV.
- DARMOŽROUTI - XVI.
- DARMOŽROUTI - XVII.
- DARMOŽROUTI - XVIII.
- DARMOŽROUTI - XIX.
- DARMOŽROUTI - KONEC
Význam jmen
Soutěže
Setkání
Přihlášení
Anketa
| DARMOŽROUTI - XV. |
|
|
|
| Úterý, 16 říjen 2018 | ||||||
Strana 2 z 2
Když jsme se vracely domů, potkaly jsme na chodbě Pravítko s nějakým mužem. Vzájemně jsme se pozdravili a mě něco přimělo, abych se za ním ohlédla. On udělal přesně to samé. Usmál se na mě neuvěřitelně širokým úsměvem a já se rychle otočila zpět. Cítila jsem se přistiženě.
„Dědo, jak vypadá manžel od Pravítka?“ zeptala jsem se, když Jolanka usnula. „Taková velká gorila s vyholenou hlavou, proč se ptáš?“ „Asi jsem je dnes spolu potkala. Vypadají docela sympaticky. Nevíš, co dělají?“ „Ona je švadlena, to vím, protože jí nebožka babička občas pomáhala přišívat knoflíky, nebo co, když nestíhala. On jezdívá domů jen na víkendy, ale co dělá, to netuším. Však se jí zeptej, když tě to zajímá. Je věčně sama doma, tak si určitě ráda popovídá. Já už si teď půjdu lehnout, protože chci jet brzy ráno do Bíteše do lesa. Nevíš, kde mám spací čepičku?“ nakukoval pod polštáře.
„Podíváme se po ní, nejspíš bude zase zapadená za postelí.“
S blížícím se podzimem si totiž děda začal stěžovat, že na něj v noci táhne a vytáhl z hlouby své skříně legrační pletenou čepičku. Měla dlouhou špičku se střapcem a se šňůrkami na zavázání. Zřejmě babiččina výroba. Byla dokonalá, stejně jako pohled na dědu, když se ukládal ke spánku. Jen jednou, když jsem se vracela domů později večer a děda se zrovna v tu chvíli plížil potmě na záchod, lekla jsem se tak příšerně, že byla existence jeho čepičky vážně ohrožena. Vypadal úplně jako duch starého Harpagona.
Druhý den jsem využila dědovi nepřítomnosti k většímu úklidu. Pořád se mi však vkrádala do hlavy vzpomínka na sousedy, které jsem včera potkala. Nedařilo se mi zapomenout na ten široký úsměv, i když jsem si to stále dokola zakazovala. Vlastně jsem podvědomě hledala nějakou záminku, abych se k nim mohla přiblížit a aspoň se na něj ještě podívat. To přece ničemu nevadí, namlouvala jsem si. Byla jsem svými pocity zaskočená, protože to bylo od rozvodu poprvé, kdy ve mně nějaký muž vzbudil tenhle zvláštní neklid. Navíc jediným pohledem a úsměvem.
Když jsem otírala prach na knihovně, popadaly nějaké krabičky s léky. Minulý týden jsem vezla dědu k lékaři, ale nic takového mu nepředepsal. Bylo mi to divné. Především proto, že šlo hlavně o prášky na srdce.
„Ty máš nemocné srdíčko?“ zeptala jsem se, když večer přijel nějak nezvykle rozjařený. „Jak tě to napadlo, Helenko?“ „A co ty léky na knihovně?“ „Ty užívám preventivně.“ „Cože???“
„ To je po jednom primáři, co bydlel vedle v domě. Dlouho marodil a určitě měl ty nejlepší zahraniční léky. Když zemřel a jeho žena je vyhodila, tak jsem si je vzal. Vždyť by to byla škoda.“ Děda byl přesvědčen, že mu ty léky nemohou ublížit a i když jsem se ho snažila přesvědčit o opaku, odmítal je vydat a ještě jich část spolykal.
Zbytek se mi podařilo vyměnit za neškodné vitamíny. Jiného by to na místě zabilo, ale Pupák byl v pohodě.
MIA KOBOSILOVÁ
|
||||||
| < Předch. | Další > |
|---|
