14. Stěhování  -  Když začne nad ránem zvonit telefon, nevěstí to většinou nic dobrého. Ani tentokrát to nebylo jinak. Volala moje máma, aby mi oznámila, že právě zemřela babička. Pro celou rodinu to byl šok, protože byla o patnáct let mladší než děda a nebyla nijak vážně nemocná. To naopak dědovi prorokovali lékaři jen pár měsíců života, když ho ranila mrtvice. Začal se však léčit po svém a výsledek byl ten, že uběhlo deset let a děda v pohodě oslavil osmdesátiny.

Po nemoci mu zůstala jen hůl, kterou však měl spíše na parádu a lehce svěšený koutek úst. Babička se o něj pořád strachovala, vzorně se starala a najednou tohle. Nikoho by nenapadlo, že odejde první. Po pohřbu se začalo řešit, kdo se o dědu postará nyní. Hlavní problém byl v tom, že s naším svérázným dědou občas nebylo snadné pořízení. S nikým z rodiny moc nevycházel, ale mě miloval a já jeho. Byla jsem první vnučka a v dětství jsem u nich trávila hodně času. Vždycky pro mě schovával v zásuvce nočního stolku mléčné karamelky. Úplně se rozplývaly na jazyku. Nedávno jsem na ně nostalgicky vzpomínala v obchodě, když jsem uviděla sáček se stejným názvem. Obsah mě však velmi zklamal, neboť se mi nalepil na zuby a málem jsem přišla o všechny plomby.

Najednou se debata stočila k domovům důchodců a to se mi přestalo líbit. Věděla jsem, že dobrovolně by do takového zařízení nikdy nešel.

„Nastěhujeme se s Jolankou k dědovi a postaráme se o něj,“ vypadlo mi z pusy dřív, než jsem si to stačila pořádně rozmyslet.

Ale vlastně proč ne? Dědův byt byl na stejném předměstí, kde jsem vyrostla, tak jsem měla pocit, jako bych se vracela ke kořenům. K nějaké jistotě, která mi po rozvodu chyběla. Děda nadšeně souhlasil, tak jsem začala organizovat rychlý přesun.

„Hlavně mi sem ale netahej žádnou havěť,“ zdůrazňoval, vědom si mé potřeby obklopovat se různými živočichy.

„ Jen papouška Cecilku, protože kočky a králík asi zůstanou v Ostrově. Neboj se, ona tě nebude rušit. Aspoň si budeš mít s kým povídat, když nebudeme doma.

„Umí ten papoušek aspoň nadávat?“

„Zatím ne a doufám, že se ti ani nepodaří ji to naučit.“

Mlčouškovi, kteří už možná začínali mít obavy, zda vůbec ten jejich výměnek někdy opustíme, nestačili koukat. Zmizely jsme málem ze dne na den. Hlavně mě ale opravdu přesvědčili, že u nich mám nechat Bedřicha a Čendu s Matějem. Prý jsou kočky vázány na prostředí a ne na lidi. Věděla jsem, že mají pravdu, jenže také mi to bylo moc líto. Čenda za námi běhala jako pejsek, dokonce nás doprovázela i na procházkách po lese. Matěj byl zase neuvěřitelný mazel. Lehl si na klín a uvolnil se tak, že byl jako hadrová hračka, se kterou se dalo jakkoliv manipulovat. Ale přece jsem je nemohla zase stěhovat a ke všemu zavřít v paneláku, když si zvykly žít v přírodě.

A Bedřich, tomu je jedno, kde se cpe a dělá bobky. Nic jiného to nešťastné zvíře vlastně nezajímá, tak mazal za kamarády do Mlčouškovic králíkárny. Zbývá jen doufat, že je to opravdu zakrslík a nikdy nedosáhl jateční váhy.