O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...
Kontakty
| Napište nám |
| Poradna Kudlanky |
| Právní poradna |
Hubnutí s Kudlankou
Související články
- DARMOŽROUTI - I.
- DARMOŽROUTI - II.
- DARMOŽROUTI - III.
- DARMOŽROUTI - IV.
- DARMOŽROUTI - V.
- DARMOŽROUTI - VI.
- DARMOŽROUTI - VII.
- DARMOŽROUTI - VIII.
- DARMOŽROUTI - IX.
- DARMOŽROUTI - X.
- DARMOŽROUTI - XI.
- DARMOŽROUTI - XIII.
- DARMOŽROUTI - XV.
- DARMOŽROUTI - XVI.
- DARMOŽROUTI - XVII.
- DARMOŽROUTI - XVIII.
- DARMOŽROUTI - XIX.
- DARMOŽROUTI - KONEC
Význam jmen
Soutěže
Setkání
Přihlášení
Anketa
| DARMOŽROUTI - XIV. |
|
|
|
| Neděle, 07 říjen 2018 | ||||||
Strana 2 z 2
Panelák v Brně Řečkovicích, do kterého jsme se nastěhovaly, byl naštěstí jen čtyřpatrový a docela klidný. Dvoupokojový byt navíc stále patřil městu, tak i nájemné bylo ještě pořád celkem rozumné. Přes dvě ulice bydleli naši s bratrem, který se zatím neosamostatnil, a vypadalo to, že rodiče hned tak nehodlá opustit. Časem jsem zjistila, že v okolí zůstalo ještě i dost mých spolužáků ze základní školy. Připadalo mi zvláštní, že se nikdy nikam neodstěhovali, na rozdíl ode mě, která jsem absolvovala několik podnájmů, dvoje bydlení s exmanželem a navrch ještě Ostrov u Macochy.
Říkává se, že je lepší vyhořet, než se stěhovat, ale já jsem díky častému stěhování získala jednu cennou zkušenost. A sice tu, že člověk potřebuje k životu jen docela málo věcí. Naštěstí díky vlivu svého exmanžela patřím k vyznavačům minimalismu, tak mi nečiní problém zbavit se co nejrychleji všeho, nač jen zbytečně sedá prach. Proto nám také nevadilo, že máme u dědy k dispozici pouze jeden velký pokoj.
Děda si nastěhoval svoje věci do druhé místnosti a setkávali jsme se v kuchyni s jídelnou. Tam jsem zavěsila i klec s Cecilkou.
Za pár dnů jsem přistihla dědu, jak klečí na stole a rosí Cecilku rozprašovačem na kytky. „To nedělej, bojí se tě,“ postavila jsem se hned mezi dědu a vyděšeného ptáka. „Tryskáč říkal, že se to musí, on taky míval papoušky,“ řekl děda a jak měl namířeno, stříknul mi studenou vodu rovnou do výstřihu. „Jaký Tryskáč?“ vyjekla jsem.
„Ten, co bydlí v přízemí. On se jmenuje Baláč, ale já mu říkám Tryskáč, protože pořád lítá. Počkej, až půjde od autobusu. Hlavu už má málem ve vchodu a zadek ještě na zastávce. Většinou s ním přijíždí i Pravítko. Ta ženská chodí vyšpónovaná, jako kdyby spolkla příložník. Tys ji ještě neviděla? Vždyť bydlí na našem poschodí.“
„Tak fajn, ale teď slez z toho stolu, ať se můžeme najíst. A na Cecilku už raději nestříkej, je zvyklá na koupání ve dřezu. Jednou, dvakrát za týden jí tam napustíme vodu, ona se tam chvíli plácá a pak ji Jolanka vezme opatrně do ručníku a osuší. Jinak by mohla nastydnout.“
Děda neuvěřitelně mrštně opustil stůl a šel vyhlížet Tryskáče s Pravítkem, aby mi je mohl ukázat.
Můj děda se jmenoval Antonín Pupp, zrovínka jako ten karlovarský hotel. Škoda, že s naší rodinou neměl splečného nic víc než ten název. Když se jedna ze sousedek zeptala Jolanky kde bydlí, tak jí řekla, že u „pana Pupáka“. To mě rozesmálo a další přezdívka byla na světě. Býval kdysi správcem polesí, ale díky politické situaci pak dlouhá léta pracoval v malé cihelně. Jako důchodce si ještě chodil přivydělávat topením v kotelně, ale žádného ze slavných disidentů tam prý nepotkal.
Když jsme třídili babiččiny věci, tak jsem našla krabici se starými fotografiemi a musím říci, že děda byl zamlada ohromný fešák. Jak stárnul, začal mi stále více připomínat Vlastu Buriana. Občas své okolí také přiváděl do situací, které byly jako vystřižené z jeho komedií.
Lesu zůstal věrný po celý život. Pokud mu to zdraví dovolilo, nebylo snad týdne, aby se do nějakého nevypravil. Také byl vášnivým houbařem a někdy nosíval domů i prazvláštní exempláře. Jednou babička vyprávěla, že přinesl plný ruksak nějakých tmavě fialových hub, které odmítla jakkoliv upravovat. Nechtěla mu dokonce půjčit ani kastrol, aby si je mohl udělat sám. Nakonec si děda přece jen umíchal smaženici a v klidu ji snědl.
Babička celou dobu lamentovala, že se určitě otráví a umře, a co že ona, chudák stará a slabá ženská si s ním počne. Děda se po večeři vykoupal, oblékl se jako do kostela a lehl si do kuchyně na otoman. To proto, aby s ním po smrti nebyla žádná práce. Babička ho ještě požádala, aby sepnul ruce na břiše, protože až ztuhne, tak by to potom šlo těžko. Děda sepnul ruce a usnul. Asi ve tři ráno se probudil, nic na sobě nepozoroval, tak vstal, převlékl se do pyžama a šel do ložnice pokračovat ve spánku.
Tak tohle byli přesně oni, staroušci moji milovaní.
MIA KOBOSILOVÁ
|
||||||
| < Předch. | Další > |
|---|
