12. Společná svatba, společný rozvod     Pár následujících dní zůstává v mé paměti zastřeno hustou mlhou. Ta byla zcela jistě způsobena léky na uklidnění, kterými mě krmila Vlasta, a také horečkou, která se ke všemu přidala. Musela jsem zůstat pár dní v posteli. Mezitím starostlivé příbuzenstvo povolalo z Brna i moji mámu, aby mi mohli všichni společně radit, co mám dělat. To se nedalo dlouho vydržet, tak jsem po dalším týdnu v Netkovicích poděkovala za péči a odjela jsem s Jolankou a s Cecilkou domů.

Olivera mi bylo tak strašně líto, že se to nedá ani popsat. Přistihla jsem se, že bolest z Oliverova strašného konce pro mě byla najednou silnější, než bolest z Michalovy zrady. Zřejmě proto, že mi Oliver nikdy neublížil. Také jsem si vlastně vůbec nepřipouštěla variantu, že by se doma mohlo všechno vrátit do starých kolejí. Než tatínek, který dělá takovéhle věci, tak to raději žádný. Bylo mi jasné, že pro mě nebude jednoduché celou situaci zvládnout, ale nikdy bych nepřipustila takovou závislost na muži, která by mě nutila nechat si líbit ponižující chování.
 

Pak mě napadlo, že bych si mohla pronajmout nějaký letní byt, abych změnila prostředí, ale nikoho při tom neobtěžovala. Podala jsem si inzerát a přišla spousta nabídek. Vybrala jsem několik míst, na která jsem se chtěla zajet podívat, ale okouzlil mě Moravský Kras, který byl hned druhý v pořadí. Tam vám bylo krásně. Na konci vesnice Ostrov u Macochy stály dva domky, malý a velký. Ten malý byl výměnkem od toho velkého a byl k pronájmu. Domy a hospodářská stavení obklopovala obrovská zahrada, na jejímž konci se páslo stádo ovcí a která už rovnou, bez nějakého plotu přecházela v chráněnou krajinnou oblast. Tedy, aspoň to stálo na ceduli. Dál už pokračovaly jen louky a lesy.
 

Majitelé domu byli příjemní a usměvaví manželé Mlčouškovi, asi padesátníci s odrostlými dětmi. Nic pro ně nebylo problémem a bylo jim jedno, jak dlouho bychom zůstaly. Cenu za pronájem navíc určili spíše symbolickou, takže ani to mi nemuselo dělat starosti. Domeček byl dřevěný, zateplený a vybavený vším potřebným, tak si stačilo přivézt jen osobní věci. Připadala jsem si tam jako v ráji a byla jsem nadšená. Jolanka také. Nejvíc se jí líbil pes, který byl uvázaný na dlouhém řetězu u boudy.

„Neznáš ho, tak k němu nechoď, mohl by ti ublížit,“ přikázala jsem. Pes se sice tvářil celkem přátelsky, ale člověk nikdy neví.
 

„Proč je uvázaný, zlobil?“ vyzvídala Jolanka.
 

„Pes má být u boudy,“ prohlásil pan domácí. „Mysleli jsme si, že bude k ovcím, ale on se jich, trouba, bojí. Zato likvidovat slepice, to by mu šlo.“
 

„A co je to vůbec za rasu?“ zajímala jsem se.

„Kříženec německého ovčáka s labradorem. Naší mámě se líbil, že je celý černý s bílými ponožkami a tady s těmi měsíčky nad očima. Jenže co je platné, jak vypadá, když se nehodí ani k ovcím, ani na hlídání. Zdědil povahu po tátovi labradorovi, takže by se nejraději jen mazlil. Jmenuje se Black.“
 

Jolanka si ke zvířeti dřepla na bobek a vyprávěla mu, že se nám ztratil Oliver. Tak jí zmizení psa vysvětlil Jirka v Netkovicích a musel ho pak chodit s Jolankou každý den hledat.