V následujícím měsíci jsme si s Jolankou užívali klidu a pohody. Koupaly jsme se v rybníku, zkoumaly jsme okolní jeskyně, sledovaly práci sokolníků a hlavně jsme chodili na houby a na bylinky, které jsme se učily poznávat. Bylo to pro mě nové a ohromně zábavné. Navíc jsem věděla, že získané zkušenosti také časem zužitkuji i v redakci.

Kočky jsem zpočátku držela v domě a teprve po týdnu jsem je začala opatrně pouštět na průzkum. Zorientovaly se velmi rychle a ještě rychleji se skamarádili s Blackem. Když jsem se jich po pár dnech nemohla dovolat, ukázala paní Mlčoušková se smíchem na psí boudu, kde Čenda s Matějem pěkně ve stínu odpočívali a Black je u vchodu hlídal.

„On už je takový dobrák, klidně jim přenechá boudu, jen když bude mít kamarády. A jak je to možné, že se ho ty kočky nebojí?“ divila se.

Jsou na psa zvyklé, paní Mlčoušková, není to ani dva měsíce, co jsme o jednoho přišli. Potom vám ukážu fotky,“ zesmutněla jsem při vzpomínce na Olivera.

Klec s Cecilkou jsem zase každé ráno věšela na větev obrovské lípy, pod kterou jsem postavila starý kuchyňský stůl a židle. Tohle místo se stalo středem našeho společenského života. Sedávali jsme u něj společně s domácími, s jejich návštěvami i s mými přáteli, kteří se za námi vypravili. Chlapi si většinou otevřeli pivo a ženským paní Mlčoušková nalévala po kávě stopečku vlastního bezinkového likéru. Domácím jsem pomáhala, s čím bylo potřeba a za to jsme měly k dispozici všechno, co se zrovna urodilo. Vlastně nám nic nechybělo. Skoro.
 

Jolanka našla spoustu nových kamarádů mezi dětmi i mezi zvířaty, takže si na domov ani nevzpomněla. Jen párkrát se zeptala, kdy za námi přijede tatínek. Ten se však už druhý měsíc neozval, což mi připadalo dost výmluvné. Když jsem se svou situací seznámila domácí, tak mi nabídli, že můžeme v domku zůstat klidně i přes zimu, jestliže mi nebude vadit topení v kamnech. Se zaměstnavatelem jsem se dohodla na externí spolupráci a Jolanku jsem přihlásila do mateřské školy v Ostrově. Teď už mi jen zbývalo čekat, s čím přijede Michal.

Přijel, pořádně se mi nepodíval do očí a oznámil,  že se chce dát co nejrychleji rozvést. Ani náznak lítosti, žádná omluva, choval se jako cizí člověk. Neuvěřitelné, vždyť jsme byly jeho rodina, jeho holky, jak vždycky říkal. Jak nás mohl takhle odhodit? Bylo to hrozně smutné, ale neponížila jsem se před ním ani slzičkou. Aspoň, že se zachoval velkoryse, co se týkalo výživného a vyplacení z bytu, ve kterém už se zabydlovala Iveta. Zřejmě přece jen potřeboval ulehčit svému svědomí.

Za pár dnů jsem volala Natálii, abych ji informovala o nové situaci. Novinky však měla hlavně ona.

„Heleno, řekla jsem Otovi, že dítě není jeho.“

„Ale to jsi přece neplánovala,“ divila jsem se.

„No neplánovala, ale zjistila jsem, že prostě nedokážu žít s takovou lží, nejde to.“
 

„A co on?“

„Neunesl to, chce se rozvést,“ vzdychla.

Myslela jsem si, že to ti dva nakonec ustojí, ale nestalo se tak. Byli rozvedeni před Vánoci, zrovna tak, jako my dva s Michalem. Jako by nám ta společná svatba přinesla i společný rozvod. Zřejmě nějaká osudovost. Když šla Natálie na mateřskou dovolenou, nabídla jsem jí, po dohodě s domácími, ať se zatím nastěhuje za mnou do Ostrova, než si obě něco najdeme. Nejdřív tuto myšlenku zavrhla, ale po čase jí to začalo připadat zrovna tak praktické, jako mně. Narodila se jí krásná holčička, kterou ta bláznivka pojmenovala po mně.

MIA KOBOSILOVÁ

Komentáře (2)

Zobrazit/Skrýt komentáře ... : *deeres* Tak to to vzalo pěknej švunk, skoro stejně, jako v Nebezopečných vztazích na Primě. září 26, 2018 10:00 ... : doktor Mio jsi statečná a celkem vzato to dopadlo asi nejlépe jak mohlo. září 26, 2018 12:22

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment

>>Předchozí - Následující