Za pár dnů jsem měla v Brně sbaleno a Ota mi slíbil, že vypůjčí dodávku a pomůže mi všechno naráz odvézt.

„Vrátíš se ještě?“ zaleskly se Jarmile oči, když viděla, že zavírám i kočky do přepravek.
 

„Nevím,“ řekla jsem po pravdě a objala jsem ji. „Neboj se, zavolám ti a přijedeš se za námi podívat.“

Mezitím dorazil Ota i s Natálií, která měla obavy, kam to vlastně jedeme, tak se raději chtěla sama podívat.

„Nádhera!“ vydechla, když jsme dorazili na místo.

Vyložili jsme věci a Ota vykročil do stráně k jabloním. Teatrálně rozhodil paže a s výkřikem „ó přírodo“ se svalil na znak do trávy. Mnohem rychleji se však zase vymrštil, zařval a začal předvádět jakýsi zvláštní exotický tanec.

„Copak to vyvádíš, doktore?“ zavolala jsem na něj pobaveně.

„Něco mě kouslo, to je bolest,“ hulákal a mával rukama.
 

Po drobném pátrání se zjistilo, že to „něco“ byly včelky, které v trávě zalehl a obdržel díky tomu dvě parádní žihadla do paže.

„To nic nevadí, potřeme to cibulí,“ švitořila paní Mlčoušková a zvala nás na kávu a koláče.
 

„Ke všemu budu smrdět cibulí,“ bručel Ota, který byl zaskočen tím, jak se k němu příroda zachovala a znepokojeně pozoroval, jak jeden z jeho bicepsů začíná pozvolna nabývat na objemu.

Koláče však byly tak fantastické, že za chvíli si jen spokojeně pomlaskával a na příkoří zapomněl. Nakonec se jim ani nechtělo odjet a slíbili, že se brzy zase ukážou.

„Jsem těhotná,“ špitla mi Natka, když už Ota seděl v autě.

Než jsem stačila zareagovat, nasedla také, zamávali a byli pryč. Že by se to přece jen na dovolené podařilo? Nějak jsem si nebyla jistá, jestli je to dobře.