11. Zrada    Můj milovaný manžel přijel z Paříže domů na pouhé čtyři dny, které navíc utekly jako voda. Než jsme se s Jolankou nadály, už zase stál mezi dveřmi a mával nám na rozloučenou. Bylo mi smutno, ale říkala jsem si, že do září už to nějak vydržíme. Hlavně se mi však nechtělo být o prázdninách doma. Už kvůli Vladimírovi, ze kterého jsem měla od našeho incidentu dost nepříjemný pocit. Domluvila jsem se proto s bratrancem Jirkou, že strávíme část léta na jejich statku v Netkovicích.

V nejbližších dnech jsem zařídila všechno, co bylo třeba, abych mohla odjet aspoň na měsíc z města. Ještě pár dárků a byly jsme s Jolankou připraveny vyrazit. Tedy nejen s Jolankou, ale samozřejmě i s Oliverem a s Cecilkou. Když jsme venčily Olivera v parku, potkaly jsme účetní od Michala z divadla.

„To jsem ráda, paní Heleno, že vás vidím,“ švitořila. „Buďte tak laskavá a vyřiďte manželovi, aby se za mnou stavil ještě něco podepsat, než zase odjede.“

„Tak to je smůla, paní Čápová, Michal odjel už před dvěma dny.“

„Jak to? Vždyť Iveta Stránská byla ještě dnes ráno v divadle.“zakroutila udiveně hlavou.

„Stránská?“ Chvíli trvalo, než mi došlo, co jsem vlastně slyšela. „Oni jeli do té Paříže spolu?“

„Copak vy jste to nevěděla, paní Zbořilová?“lekla se. Když viděla, že stojím jako opařená, rychle se rozloučila a pospíchala ode mě pryč.

Sedla jsem si na nejbližší lavičku, protože se mi začaly třást nohy. Jolanka házela na trávníku Oliverovi míček. Dívala jsem se na ně a myšlenky se mi na chvíli úplně zastavily. Tak proto musel jet Michal bez nás. Kdesi uvnitř to bolelo, moc to bolelo.

„Mami, pojďme už,“ zatahala mě Jolanka za rukáv.

Nadechla jsem se zhluboka a pokusila se o úsměv: „Jdeme, holčičko. Už musíš mít hlad, viď? Kde je Oliver?“ rozhlédla jsem se zmateně.

„Tam čuchá,“ ukázala ručičkou.

Hvízdla jsem na prsty a Oliver vystřelil z křoví jako šipka. Hnal se ke mně, ale včas nezabrzdil a prudce mi vrazil do nohy. Michal se mu vždycky smál, že má zavzdušněné brzdy. Tentokrát jsem však nebyla na náraz připravená a do reality mě vrátila prudká bolest v koleně. No to mi ještě scházelo. Domů jsem se dobelhala všelijak, ale na doktora to naštěstí nebylo. Stačilo použít mast a elastické obinadlo, kterým jsem koleno pevně stáhla.

Co když zbytečně panikařím? Třeba spolu jeli jen pracovně a Michal mi o tom neřekl, protože věděl, že bych na jeho bejvalku žárlila. Možná bych mu měla zavolat a udělat si jasno. Tu myšlenku jsem rychle zavrhla. Bude lepší, když se napřed uklidním a všechno si rozmyslím.

Pak mě něco napadlo. Vytáhla jsem ze zásuvky pár divadelních programů a položila je na stolek. Jak jsem předpokládala, Jolanka si je za chvíli začala prohlížet. Jmenovala tety a strejdy, které znala a pak ukázala na Ivetu Stránskou: „Maminko, podívej, tady je ta teta, co s námi byla v ZOO.“