Oliver dostal k řádění přidělenu pouze přední zahradu, protože na dvoře a na další zahradě přebývala smečka bernských salašnických psů, kteří pouštěli hrůzu, kdykoliv ho zahlédli. Byli celkem čtyři. Pes Vilda, vážící přes sedmdesát kilo a tři fenky. Dvě chovné a pak drobná Aranka, kterou jim bylo líto utratit, když se zjistilo, že je jako štěně neprodejná kvůli vrozené vadě kyčlí. Získala jsem si je hlavně tím, že jsem po večerech trpělivě česávala jejich husté kožichy. To milovali, ale většinou se chtěli česat všichni naráz, tak to bývala docela tlačenice.

Michal několikrát volal a psal, ale já jsem nereagovala. Pak mu zřejmě někdo řekl, že jsem v Netkovicích, tak si sehnal číslo na Jirku a zavolal na jeho mobil. Zrovna jsme seděli na verandě u kávy.
„Jasně, je tady, … vydrž, hned ti ji dám,“ říkal Jirka do telefonu a ve mně hrklo.

Samozřejmě jsem se příbuzným o žádném problému mezi mnou a Michalem nezmínila. Co teď? Když to típnu, bude to hloupé a stejně se budou ptát. Ale co mu teď mám, kruci, říct? No, aspoň to budu mít za sebou.

„Haló!“
„Tady Michal, proč mi, prosím tě, nebereš telefon? Můžeš mi to nějak vysvětlit? Jsi vůbec normální, Heleno?“

„Cos potřeboval?“ zeptala jsem se klidně.
„Já se z tebe zblázním, copak tě nenapadlo, že o vás mám strach?“ křičel Michal.
 

Chvíli jsem mlčela a pak jsem se zeptala: „Jsi v Paříži s Ivetou?“
„Cože? Kdo ti něco takového řekl?“
 „Jsi v Paříži s Ivetou?“ zopakovala jsem dotaz.
Po delší pauze tiše odpověděl „Ano, ale…“.
 

„V tom případě se spolu už nemáme o čem bavit,“ přerušila jsem ho a ukončila hovor.
 

Jirka s Vlastou zaraženě koukali. Ve mně se všechno třáslo, ale zvládla jsem jim celkem klidně oznámit, že Michal odjel na půl roku do Francie se svou milenkou.
„Co budeš dělat?“ špitla Vlasta.
 

Než jsem stačila něco odpovědět, ozval se hrozný křik a rámus. Na verandu vběhla moje stará teta, Jirkova maminka, lomila rukama a hystericky křičela něco, čemu nebylo rozumět.